ECLI:CZ:US:2019:1.US.2136.19.1
sp. zn. I. ÚS 2136/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Boháčové, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Příbram, Na Flusárně 168, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 462/2019-1105 ze dne 27. 3. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 139/2018-937 ze dne 1. 8. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 5 C 169/2008-807 ze dne 6. 3. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měl být porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami č. j. 5 C 169/2008-807 ze dne 6. 3. 2018 (dále jen "soud prvního stupně") byla zamítnuta žaloba na odstranění stavby postavené na pozemcích stěžovatelky parc. č. X1 a X2, zapsaných na LV č. X3 pro k. ú. Suchodol u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Příbram (dále jen "předmětné pozemky"), a na přikázání předmětných pozemků do vlastnictví České republiky (výrok I.). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 1. 8. 2018 č. j. 20 Co 139/2018-937 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby se žalovaná zdržela dalších zásahů a odstranila výsledek stavebních prací - vybudovanou účelovou komunikaci - na předmětných pozemcích, a část rozsudku soudu prvního stupně, v němž zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala přikázání předmětných pozemků za náhradu žalované, zrušil a řízení v této části zastavil; v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. - IV.).
4. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I.), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II. - IV.).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s výkladem jejího dovolání učiněným Nejvyšším soudem. Namítá, že ve svém dovolání brojila proti rozhodnutí odvolacího soudu, který se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rozpor s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu podpořila konkrétními rozhodnutími Nejvyššího soudu i soudu Ústavního, u kterých vyzvedla rozdílnost rozhodovací praxe Nejvyššího soudu s rozhodnutím odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Není dle stěžovatelky dostačujícím, jestliže Nejvyšší soud pouze odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, citoval konkrétní rozhodnutí, aniž by vysvětlil jeho aplikovatelnost. Přestože byla napadeným usnesením "přijatým předsedou senátu" Nejvyššího soudu tvrzena rozpornost dovolání jako důvod odmítnutí dovolání, fakticky došlo ke zkoumání splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy ke kvazimeritornímu přezkoumání věci, ačkoliv je takový přezkum vyhrazen senátnímu rozhodování. Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3682/16 ze dne 24. 4. 2017.
6. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího stěžovatelka tvrdí, že jsou nesprávné, založené na vadném právním posouzení věci. Odvolací soud nesprávně posoudil právní a skutkové okolnosti případu a stěžovatelku vyzval ke změně petitu pouze za účelem zamítnutí žaloby. Soudy podle stěžovatelky nerespektovaly své vlastní usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 21/2017-690 ze dne 20. 2. 2017. Odvolací soud v rozporu se svým dříve vysloveným názorem poté přistoupil k vlastní překvapivé úvaze, že na předmětných pozemcích se nachází stavební úpravy a nikoliv samostatné stavby. Oba soudy nepřípustně nahradily vlastní činnost odkazy na jiná řízení a závěry (znaleckého posuzování) tam učiněné. Postup soudů je v rozporu s rozhodnutími soudů v obdobné věci paní Ireny Zemanové. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů o důsledcích privativní novace a uzavření nájemního vztahu a poukázala na dobré mravy. Soudy opakovaně ignorují závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2698//2012-310, i rozhodnutí v obdobných sporech č. j. 22 Cdo 4707/2010 a 22 Cdo 4304/2011. Soud prvního stupně neodročil jednání za účelem smírného uzavření celého sporu. Stěžovatelka nesouhlasí s jeho závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalované, když ta není vlastníkem letiště ani vzletové a přistávací dráhy. Podle stěžovatelky provozovateli letiště svědčí zřízené věcné břemeno k provozování letiště a nikoliv k umístění stavby. Stěžovatelka pak s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu nesouhlasí rovněž s tvrzením, že vzletová a přistávací dráha může být považována za součást pozemku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Jde-li o ústavní stížnost proti části rozsudku soudu prvního stupně, v němž zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala přikázání předmětných pozemků za náhradu žalované, kterou odvolací soud zrušil a řízení v této části zastavil, je ústavní stížnost opožděná. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a zároveň jde o návrh přístupný, avšak zjevně neopodstatněný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti
8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti přednesla totožné námitky, s nimiž vystupovala již v předchozím soudním řízení, se kterými se obecné soudy zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky v ústavní stížnosti opakuje, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo.
10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.
11. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu je třeba nejprve poukázat na to, že stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost a nikoliv pro vady. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. zn. I. ÚS 3682/16 ze dne 24. 4. 2017 proto není přiléhavý. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 občanského soudního řádu, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
12. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (cit. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15).
13. Takové vady Ústavní soud neshledal, neboť Nejvyšší soud se s dovoláním stěžovatelky dostatečně vypořádal. Lze přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že stěžovatelka pojala své dovolání rozporuplně. Vytýká-li stěžovatelka na jedné straně odvolacímu soudu, že nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a na straně druhé současně žádá, aby Nejvyšší soud přehodnotil své dosavadní právní názory a určitou právní otázku posoudil jinak, pak nemohou tyto dva předpoklady přípustnosti vedle sebe obstát, jak správně uvedl Nejvyšší soud. V souvislosti s řadou námitek vůči odvolacímu soudu (potažmo soudu prvního stupně), které stěžovatelka v dovolání (shodně jako v předchozím řízení) vznesla, pak vskutku v dovolání nevymezila řádně otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat, ani neuvedla rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož by se měl konkrétní závěr odvolacího soudu odchylovat, či které by již nemělo obstát a Nejvyšší soud by měl věc vyřešit jinak. Byť stěžovatelka odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2698/2012, 22 Cdo 4707/2010 a 22 Cdo 4304/2011, neuvedla však, v jaké konkrétní otázce se měl odvolací soud od těchto rozhodnutí odchýlit.
14. Jedinou otázku, kterou v dovolání stěžovatelka s odkazem na konkrétní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu uvedla, byla: "zda vzletová a přistávací dráha může být považována za součást pozemku". Nejvyšší soud pak správně v senátu (a nikoliv jeho předsedou, jak mylně stěžovatelka uvádí) přistoupil k jejímu kvazimeritornímu přezkumu, přičemž v této souvislosti připomněl klíčové závěry soudu odvolacího ve vztahu k předmětným pozemkům. Nepřípustnost dané otázky pak byla dána tím, že na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na závěru, že "stavby a stavební úpravy vybudované před uzavřením nájemního vztahu nelze po jeho skončení odstranit" a dále na závěru, že "jde o pojezdovou dráhu, která je účelovou komunikací a součástí pozemku, a nikoliv tedy o vzletovou a přistávací dráhu" (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 28). Závěru Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pak nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
15. Odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle §237 občanského soudního řádu je rozhodnutí z důvodů, které závisí na uvážení dovolacího soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. V takovém případě je Ústavnímu soudu zachována možnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, pokud ta byla napadena a je zachována dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
16. Ústavní soud však ani v rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení práv stěžovatelky. Rozhodnutí obecných soudů obsahují řádná odůvodnění, jakými úvahami se obecné soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Soudy obou stupňů, především pak odvolací soud logicky a srozumitelně (s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu) objasnil důvody, které jej vedly k předmětným závěrům (stručně, avšak přiléhavě tyto shrnul Nejvyšší soud na str. 4 a 5 odůvodnění svého napadeného rozhodnutí). Tyto závěry pak stěžovatelka nikterak zjevně nereflektuje, neboť v ústavní stížnosti vznáší opětovně totožné námitky, se kterými se již obecné soudy řádným a dostatečným způsobem vypořádaly. Řečené platí i ve vztahu k opětovnému poukazu stěžovatelky na případ Ireny Zemanové, neboť ani zde stěžovatelčina argumentace evidentně nezohledňuje aktuální vývoj a významné změny (zastavení a odklad nařízeného výkonu rozhodnutí a vydání předběžného opatření), ke kterým v tomto případě došlo, ani skutkové odlišnosti od nyní řešené věci. Postačí poukázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v bodě 38, v němž se uvádí: "rozsudek (pozn. ve věci Ireny Zemanové) byl vydán předtím, než bylo zřízeno věcné břemeno k letištním pozemkům a na rozdíl od nyní posuzovaného případu se týkal vzletové a přistávací dráhy."
17. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelkou zmiňované právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy) totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané požadavky na spravedlivé řízení podle čl. 36 a 37 Listiny respektovaly.
18. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu