ECLI:CZ:US:2019:1.US.2147.17.1
sp. zn. I. ÚS 2147/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Lesostavby Třeboň, a. s., se sídlem Novohradská 226, Třeboň, zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem Teslova 1125, Ostrava - Přívoz, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 31. března 2017, č. j. 15 Co 88/2017-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných výroků rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil následující.
3. Okresní soud v Pelhřimově rozhodl rozsudkem ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 1 C 99/2016, o žalobě stěžovatelky proti žalovanému Petru Charvátovi (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 20 265 Kč s příslušenstvím tak, že vedlejší účastník je povinen částku stěžovatelce zaplatit spolu s vyčísleným poplatkem z prodlení z jednotlivých splátek ve stanovené výši (výrok I.). Soud dále rozhodl o nákladech řízení tak, že náklady řízení stěžovatelky je povinen zaplatit vedlejší účastník.
4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 31. 3. 2017, č. j. 15 Co 88/2017-79, výrok I. rozsudku soudu prvého stupně v odstavci I. v části, jíž bylo vedlejšímu účastníku uloženo zaplatit stěžovatelce částku 20 265 Kč potvrdil (výrok I.), v odstavci I. v části výroku, jíž bylo vedlejšímu účastníku uloženo zaplatit stěžovatelce poplatek z prodlení z jednotlivých splátek ve stanovené výši, změnil tak, že žalobu v této části zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Podle poučení odvolacího soudu dovolání proti rozsudku není přípustné.
5. Stěžovatelka napadla výrok II. rozsudku odvolacího soudu dovoláním a projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání není správné. Jistina, o níž bylo odvolacím soudem rozhodnuto, sice nepřevyšuje 50 000 Kč a k příslušenství pohledávky se u posuzování přípustnosti dovolání standardně nepřihlíží, nicméně výše příslušenství pohledávky se stává významnou v případě, že dochází ke štěpení nároku, a příslušenství pohledávky se tak v dovolacím řízení stává samostatným předmětem řízení. V takovém případě je pro přípustnost dovolání podstatná výše peněžitého plnění, které je napadeno dovoláním. Pokud stěžovatelka napadá dovoláním samostatně výrok II. rozsudku odvolacího soudu, který se týká příslušenství pohledávky - poplatku z prodlení (a na něm závislý výrok III. o nákladech řízení), jedná se o opětující se peněžité plnění a pro závěr, zda dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč platí pravidlo uvedené v §238 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."). Pětinásobek ročního plnění by částku 50 000 Kč převyšoval. Stěžovatelka přesto z opatrnosti podala i ústavní stížnost. Domnívá se, že napadenými výroky II. a III. odvolací soud porušil její práva zaručená v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Odvolací soud žalobu v části příslušenství představovaného poplatkem z prodlení zamítl, neboť dospěl k závěru, že požadavek stěžovatelky na zaplacení dalších plateb po vedlejším účastníkovi, byť je v souladu se zákonem, odporuje dobrým mravům. Tento závěr stěžovatelka považuje za překvapivý. Soud nedodržel povinnost seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem, pokud průběh řízení nasvědčoval tomu, že právní názor účastníků a soudu se liší. Tímto postupem soud stěžovatelku zbavil možnosti skutkově a právně argumentovat.
7. Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu.
8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2018, č. j. 26 Cdo 4263/207-113, dovolání odmítl (výrok I.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. Otázku, zda je právo stěžovatelky na zaplacení poplatků z prodlení v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud podle názoru dovolacího soudu posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou v usnesení specifikoval uvedením spisových značek judikátů. K námitce překvapivosti dovolací soud dodal, že překvapivým může být jen takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci a doposud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Dovolával-li se vedlejší účastník korektivu dobrých mravů již v řízení před soudem prvého stupně, o takové rozhodnutí zjevně nejde.
9. Stěžovatelka přípisem ze dne 19. 3. 2019 Ústavní soud informovala o vydání rozhodnutí dovolacím soudem. Ani ten jí podle jejího názoru neposkytl právní ochranu proti nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Setrvala i nadále na svém původním návrhovém žádání.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
12. Namítá-li stěžovatelka, že v řízení před odvolacím soudem nebyly splněny podmínky pro změnu rozsudku nalézacího soudu, nelze jí dát za pravdu. V nyní posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvého stupně. Poukazuje-li tato na skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu byl pro ni překvapivý, neboť ji soud neseznámil se svým právním názorem na věc, je třeba uvést, že ustanovení §118 odst. 2 a §118a o. s. ř. nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci ještě předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Povinnost soudce poučovat účastníka řízení je odvislá od vývoje projednávaného případu a řídí se především jeho úvahou, která se váže ke skutkovým zjištěním nezbytným k právnímu posouzení věci. Výhrady stěžovatelky stran údajně pro ni překvapivého právního názoru odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozhodnutí soudu prvé a druhé instance), ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm vyšlo najevo.
13. Podle náhledu Ústavního soudu není pochyb o tom, že stěžovatelce byly okolnosti projednávaného případu dobře známy, vedlejší účastník se aplikace korektivu dobrých mravů domáhal již v řízení před nalézacím soudem. Na takové právní posouzení tak stěžovatelka mohla reagovat v dalším řízení. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že závěr odvolacího soudu, který korektiv dobrých mravů na skutkové okolnosti případu aplikoval, nemohl být pro stěžovatelku překvapivý.
14. K námitce překvapivosti napadeného soudního rozhodnutí Ústavní soud dodává, že v civilním řízení není (na rozdíl od řízení trestního) bez dalšího součástí ústavní záruky práva na spravedlivý proces princip dvojinstančnosti řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 706/14 ze dne 24. 4. 2014).
15. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu