ECLI:CZ:US:2019:1.US.2163.18.1
sp. zn. I. ÚS 2163/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Heleny Wiegandové, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Sokolovská 438/45, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 65/2018-75 ze dne 27. 3. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 268/2017-54 ze dne 8. 9. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 26 C 425/2016-30 ze dne 9. 5. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení věcného břemene užívání půdní vestavby, které svědčí žalovanému bytovému družstvu. Dále zamítl alternativní návrh, aby věcné břemeno užívání půdní vestavby zapsané ve prospěch žalovaného bylo omezeno a určeno, že žalovaný je oprávněn užívat jednotky (byty) v rozsudku uvedené spolu se spoluvlastnickými podíly na společných částech budovy s tím, že žalovaný je povinen za jejich užívání platit stěžovatelce částky v rozsudku uvedené a úhradu za služby související s užíváním jednotek. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy přesto, že řízení prošlo třemi stupni obecné soudní soustavy, vůbec věcně neřešily otázku toho, kdy v konkrétní posuzované věci dojde ke změně poměrů (plynutí času, výhody oprávněných z břemene, nehrazení jimi základních nákladů souvisejících s užíváním jednotek zatížených věcným břemenem) či zda k ní již došlo, jak jim Ústavní soud dle názoru stěžovatelky uložil v odůvodnění svého usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 2096/15. Stěžovatelka namítla, že soudy nepřezkoumaly možnost změny věcného břemene podle §1299 odst. 2 občanského zákoníku, jak na to Ústavní soud poukázal. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že stejnou věcí stěžovatelky se již zabýval ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2096/15 ze dne 18. 8. 2015, a to v souvislosti s rozhodnutími vzešlými z předchozího řízení o podobné žalobě, byť tehdy podané z titulu bezdůvodného obohacení. Řešený problém (zákonem zřízené věcné břemeno) zůstává nicméně stejný. Ústavní soud tehdy připomněl, že tato věc nemůže být řešena generálně rozhodováním o zrušení ustanovení §28d zákona č. 42/1992 Sb., nýbrž pouze individuálně se zaměřením na specifika konkrétních případů, neboť zhodnocení nemovité věci je v každé řešené situaci jiné a stejně tak je vždy jiné i časové období, jehož uplynutím by se měla hodnota užívacího práva v běhu času rovnat zhodnocení nemovité věci. K tomu Ústavní soud podotkl, že právě takové řešení v současné právní úpravě nabízí ustanovení §1299 nového občanského zákoníku, podle kterého se vlastník služebné věci při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Toho také stěžovatelka využila a zahájila řízení o zrušení (omezení) věcného břemene, z něhož vzešla nyní napadená rozhodnutí.
Ústavní soud nicméně neshledal, že by soudy v tomto řízení vybočily z kautel spravedlivého procesu. Stěžovatelčin důraz na časové hledisko jako stěžejní referenční kritérium nepokládá Ústavní soud za opodstatněný. Soudy se totiž týmiž poměry mezi stěžovatelkou a bytovým družstvem zabývaly nedlouho poté, co předchozí řízení (o bezdůvodné obohacení) skončilo. Zde především zohlednily skutečnost, že na vybudování šesti bytových jednotek se právní předchůdce stěžovatelky, jemuž byl dům vrácen v restituci, ani stěžovatelka sama nijak nepodíleli. Pakliže nyní ve svých rozhodnutích soudy vyšly z toho, že jen běh času (tj. ono faktické „odbydlení“ věcného břemene) sám o sobě nemůže vést ke změně poměrů, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem, chráníce též oprávněné zájmy zhotovitelů jednotek, resp. právních nástupců. Ústavní soud zdůraznil, že časové období, jehož uplynutím by se měla hodnota užívacího práva v běhu času rovnat zhodnocení nemovité věci, nelze stanovit bez ohledu na další významné skutečnosti, jedinečné v tom kterém případě. Okolnost, že stěžovatelka zahájila nové řízení brzy po skončení původního, má pak rovněž vliv na hodnocení hrubého nepoměru, které se tak optikou nalézacího soudu nemohlo nijak výrazně změnit oproti předchozímu řízení, jelikož v mezidobí nedošlo k žádné výrazné změně (vyjma prostého plynutí času). Odůvodnění soudů je sice v tomto ohledu stručnější, ve světle předchozího řízení a při absenci relevantních novot však nikterak překvapivé či jinak zasahující do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu