ECLI:CZ:US:2019:1.US.2221.19.1
sp. zn. I. ÚS 2221/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti K. K., zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, se sídlem Türkova 2319/5b, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 8. března 2019 č. j. 21 Nc 2916/2014-1382 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2019 č. j. 13 Co 139/2019-1418, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavnímu soudu byla dne 9. července 2019 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatelka podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená práva na soudní a jinou ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva podle čl. 3 a čl. 5 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka současně navrhovala, aby ústavní soud řešil její ústavní stížnost jako naléhavou přednostně a aby přiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
2. Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 8. března 2019 č. j. 21 Nc 2916/2014-1382, na základě návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, rozhodl ve věci o určení otcovství, že domnělý otec je povinen platit na nezletilou dceru výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně do doby právní moci rozhodnutí ve věci samé, nebo vykonatelnosti meritorního rozhodnutí nastane-li dřív než právní moc.
3. K odvolání podanému stěžovatelkou proti rozhodnutí okresního soudu, Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. května 2019 č. j. 13 Co 139/2019-1418 napadené usnesení potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím ve věci rozhodujících soudů o vydání předběžného opatření, kterým bylo domnělému otci stanoveno výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně, neboť má za to, že výživné mělo být stanoveno ve výši 12 000 Kč měsíčně. Podle názoru stěžovatelky napadené usnesení neobsahuje odůvodnění, které by se vypořádávalo s předmětem řízení a už vůbec se nevypořádává s podaným odvoláním ve směru faktickém. Pokud jde o skutkové okolnosti, byly ve věci rozhodujícími soudy správně a korektně popsány, jako stav, kdy domnělý otec má zjevně vysokou životní úroveň a náleží mu vysoké majetkové hodnoty včetně příjmů z pronájmu, soudy však uvedené skutečnosti řádně nezhodnotily.
5. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za nepředvídatelná a svévolná a suplující konečné rozhodnutí ve věci z hlediska zajištění výživy nezletilé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole [srov. nálezy ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 1. září 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527)].
9. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
10. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, přičemž její argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Obecné soudy komplexně posoudily zájmy a potřeby nezletilé dcery a jejich posouzení odpovídají čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými soudy a nebyla ani svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
11. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
13. O žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
14. Pokud se týká návrhu stěžovatelky, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nejsou splněny, a to s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu