ECLI:CZ:US:2019:1.US.2252.19.1
sp. zn. I. ÚS 2252/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Zdeňka Lehovce, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Praha 7, Osadní 12A, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018 č. j. 18 Co 294/2017-370 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019 č. j. 24 Cdo 3559/2018-465, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí vydaných v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem. Tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít především tím, že Městský soud v Praze provedl hodnocení skutkového stavu zcela v rozporu s provedenými důkazy a svá rozhodnutí opřel o doplněné důkazy, které nejsou ve vztahu k meritu věci rozhodné.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 4. 2017 č. j. 30 C 340/2015-217 výrokem I. určil, že L. L., zemřelá dne 6. 10. 2014, byla ke dni svého úmrtí ve specifikovaném rozsahu spoluvlastnicí v rozsudku označeného nemovitého majetku; výrokem II. zamítl žalobu na určení, že shora jmenovaná byla ke dni svého úmrtí vlastnicí označené bytové jednotky včetně uvedeného spoluvlastnického podílu na společných částech předmětného domu a označeného pozemku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. až V.). K odvolání stěžovatele a dalších žalobců Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadeném výroku I. tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a dále změnil nákladový výrok V. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele pro jeho vady podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
Stěžovatel v dovolání výslovně neuvedl, jaká je dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení nastolené právní otázky a neuvedl ani žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl tento soud odchýlit. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu