ECLI:CZ:US:2019:1.US.2275.19.1
sp. zn. I. ÚS 2275/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného Mgr. Janem Eichlerem, advokátem se sídlem Praha 1, Betlémské nám. 251/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019 č. j. 7 Tdo 466/2019-4056, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2018 č. j. 3 To 50/2018-3966 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2017 č. j. 5 T 18/2013-3905, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že jej trestní soudy uznaly vinným z trestného činu podvodu, ačkoliv nedokázaly přesně identifikovat subjekt, který měl být trestným činem poškozen, ani subjekt, který se takovým jednáním obohatil nebo který měl být uveden v omyl. Skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za nedostatečná a nejednoznačná. To mělo mít odraz jednak v diametrálně odlišných názorech a právních závěrech soudů a jednak v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením. Skutkové a právní závěry Krajského soudu v Praze jsou podle jeho názoru nelogické a nevěrohodné. Vrchní soud v Praze pak složitou konstrukcí dovodil, že poškozeným subjektem je stát, ačkoliv z provedených důkazů a logiky věci je zřejmé, že na majetek státu nemohlo mít jeho jednání žádný dopad. Nejvyšší soud pak měl mít opět diametrálně odlišný názor na posouzení skutku, jelikož složitou konstrukcí dovodil, že poškozeným subjektem jsou hypotetické společnosti, které měly být jednáním stěžovatele vyřazeny z možnosti získat finanční prostředky na veřejně prospěšné účely. Trestní soudy pak podle stěžovatele extenzivně vyložily skutkovou podstatu trestného činu podvodu a negovaly tím zásadu nullum crimen sine lege.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že pokud stěžovatel označuje skutková zjištění soudu prvního stupně za nedostatečná a nejednoznačná, toto tvrzení nijak blíže nerozvádí a nekonkretizuje. Proto v tomto ohledu odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak na č. l. 28-34 rozsudku Krajského soudu v Praze, kde tento soud přehledně shrnul obsah provedených důkazů a vysvětlil, jakým způsobem je hodnotil a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěl. Ústavní soud v těchto úvahách neshledal žádný logický rozpor ani projev libovůle.
Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatelovy námitky směřují primárně proti právnímu posouzení skutku, z jehož spáchání byl uznán vinným, tedy brojí proti tomu, aby jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §209 trestního zákoníku. Ústavní soud však konstatuje, že s touto jeho námitkou se již adekvátně vypořádal v napadeném usnesení Nejvyšší soud (srov. č. l. 6-7).
Nejvyšší soud připustil, že by popis skutkového děje mohl být podrobnější, aby z něj byly jasněji patrné všechny znaky trestného činu podvodu. Zároveň však poukázal na to, že z popisu skutku, jak jej uzavřel soud prvního stupně, lze tyto znaky spolehlivě dovodit. Jestliže stěžovatel především namítal, že nebyl identifikován subjekt, který měl být jeho činem poškozen, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že poškozeným byl blíže neurčený okruh společností, které mohly od loterijních společností získat peněžní prostředky, jež od nich vylákal stěžovatel, a použít je (na rozdíl od stěžovatele) skutečně k veřejně prospěšným účelům. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by šlo o složitou konstrukci, a uvedený závěr Nejvyššího soudu pokládá za logický a opodstatněný.
Z popisu skutku obsaženého v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel postupně s několika loterijními společnostmi uzavřel smlouvu podle tehdy platného a účinného zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (konkrétně podle §4 odst. 2) a vylákal na nich peněžní částky v celkové výši přesahující 64 mil. Kč, které mu tyto poskytovaly jako odvod pro veřejně prospěšné účely (konkretizované v dané smlouvě), přičemž stěžovatel vždy od počátku věděl, že smluvní podmínky nedodrží. Podle zmiňovaného §4 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2011) byly tyto odvody pro veřejně prospěšné účely nezbytnou podmínkou pro vydání povolení k provozování loterie či podobné hry. Je tedy zřejmé, že pokud by dané loterijní společnosti neposkytly příslušnou částku stěžovateli, nezbytně (jestliže by chtěly dále provozovat loterie a podobné hry) by ji musely poskytnout jinému subjektu. Stěžovatel tedy svým podvodným jednáním odčerpával značné finanční částky, které by jinak od loterijních společností plynuly do sektoru zabývajícího se veřejně prospěšnou činností.
Nejvyšší soud se stejně řádně vypořádal i s námitkou stěžovatele, že nebyl specifikován subjekt, který se měl v důsledku podvodného jednání obohatit. Nejvyšší soud správně vysvětlil, že skutková podstata podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku počítá nejen s obohacením samotného pachatele, ale i s obohacením jiné osoby. Pro závěr o naplnění této skutkové podstaty tedy není rozhodná přesná identifikace subjektu, který z podvodného jednání pachatele profitoval. Závěr, že k obohacení stěžovatele nebo jiného subjektu došlo v důsledku výše popsaného jednání, je přitom zcela nepochybný a jasně vyplývá již z popisu skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy racionálně a adekvátně odůvodnily své skutkové a právní závěry, k nimž v předmětné věci dospěly. Výše popsaný výklad nelze označit za extenzivní a kolidující s principem nullum crimen sine lege.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu