ECLI:CZ:US:2019:1.US.2324.19.1
sp. zn. I. ÚS 2324/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Ulricha, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem Brno, Pellicova 29/8a, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2019 č. j. 95 Co 43/2019-73 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 30. ledna 2019 č. j. 39 C 95/2018-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 16. července 2019 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena ústavní práva stěžovateli zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 7 odst. 2 a čl. 11 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Průběh předchozích soudních řízení a obsah napadených rozhodnutí jsou účastníkům a vedlejším účastníkům známy, Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za nadbytečnou a omezí se pouze na jejich stručné shrnutí. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel byl v postavení žalovaného účastníkem civilního řízení o vyklizení nemovitosti, které bylo zahájeno na základě žaloby vedlejších účastníků v postavení žalobců. Vedlejší účastníci během řízení v prvním stupni a ještě před zahájením prvního jednání ve věci vzali podanou žalobu zpět z důvodu dobrovolného splnění zažalované povinnosti stěžovatelem. Okresní soud v Mostě proto řízení postupem dle §96 odst. 1, odst. 2 věta prvá o. s. ř. zastavil, a to usnesením ze dne 30. ledna 2019 č. j. 39 C 95/2018-59. Toto usnesení obsahovalo tři výroky, přičemž výrokem I. bylo rozhodnuto o zastavení řízení, výrokem II. bylo rozhodnuto o vrácení části soudního poplatku vedlejším účastníkům, a výrokem III. přiznal prvostupňový soud vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli ve výši 19 150 Kč. Okresní soud v Mostě v odůvodnění stěžovatelem napadeného usnesení krátce popsal dění ohledně předmětu sporu před zahájením a během řízení a také vzhledem k vyjádřenému nesouhlasu stěžovatele s přiznáním náhrady nákladů řízení vedlejším stěžovatelům se v odůvodnění nejvíce věnoval nákladovému výroku III. Tento výrok III. soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. spolu s uvedením konkrétních okolností a úvah, které jej k danému závěru vedly (srov. zejm. body 10 až 12 napadeného usnesení Okresního soudu v Mostě).
3. Proti uvedenému výroku III. prvostupňového soudu podal v zákonné lhůtě stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem, jakožto soud odvolací, výrokem I. svého usnesení ze dne 17. dubna 2019 č. j. 95 Co 43/2019-73 odvoláním napadený výrok III. prvostupňového soudu jako věcně správný potvrdil a dále výrokem II. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odvolací soud velmi zevrubně odůvodnil a ve vztahu k přezkoumávané otázce náhrady nákladů prvostupňového řízení se zaobíral jak komunikací stěžovatele a vedlejších účastníků před podáním žaloby, tak zdravotním stavem stěžovatele, jeho pracovní neschopností, příčinami a průběhem insolvenčního řízení vedeného proti stěžovateli a jeho manželce (v jehož rámci byla vyklizovaná nemovitost za účelem uspokojení zajištěného věřitele zpeněžena prodejem vedlejším účastníkům). Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nakonec zaobíral i otázkou případné aplikace §150 o. s. ř., k jehož použití také s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu neshledal opodstatnění.
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ačkoli z obsahu argumentační části ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel původně ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Mostě brojil cestou odvolání toliko proti jeho nákladovému výroku III., samotná formulace petitu ústavní stížnosti toto omezení nenásleduje a stěžovatel stížností napadl obě výše uvedená rozhodnutí obecných soudů v plném rozsahu (tj. výroky I., II. a III. usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 30. ledna 2019 č. j. 39 C 95/2018-59, a výroky I. a II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2019 č. j. 95 Co 43/2019-73). Avšak vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal v předcházejícím řízení proti výrokům I. a II. usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 30. ledna 2019 č. j. 39 C 95/2018-59 odvolání a tyto tak nabyly právní moci, je podaná ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti výrokům I. a II. usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 30. ledna 2019 č. j. 39 C 95/2018-59 nepřípustná pro nevyčerpání všech opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ve zbytku ústavní stížnost přípustná je, když byla podána včas a splňuje veškeré další zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve stížnosti namítá porušení čl. 36 odst. 1, čl. 7 odst. 2 a čl. 11 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nicméně co do ústavně právní argumentace je stížnost poměrně sporá. Ve vztahu k tvrzenému rozporu postupu obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů prvostupňového řízení s požadavky spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Listiny) pracuje stěžovatel s námitkami přepjatého formalismu, nepředvídatelného soudního rozhodování, příkrého rozporu s principy spravedlnosti a rozporu s dobrými mravy. K těmto nedovoleným důsledkům měl dle stěžovatele vést postoj obou obecných soudů, které se během řízení a v rámci úvah o kritériích rozhodných pro posuzování otázky náhrady nákladů řízení zcela nedostatečně zaobíraly důvodností, resp. účelovostí proti stěžovateli podané žaloby na vyklizení nemovitostí, lhůtou k dobrovolnému vyklizení navrhovanou stěžovatelem a jeho zdravotním stavem, přičemž tyto otázky měly v souhrnu dle stěžovatele opodstatňovat aplikaci §150 o. s. ř. o důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů prvostupňového řízení. Nelidské a ponižující zaházení rozporné z čl. 7 odst. 2 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy měly během řízení vyjadřovat despekt a i jinak zlehčovat jeho vážné zdravotní problémy. Bližší argumentaci k tvrzenému porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny stížnost neobsahuje vůbec.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí a došel k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém byla přípustná, zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud v obdobných věcech týkajících se náhrady nákladů soudního řízení zasahuje toliko v případech, kdy obecné soudy svým postupem či právními závěry výrazně vybočí z mantinelů, které jim ukládá především hlava pátá Listiny a čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ve vztahu k nim v postavení soudu nadřízeného. Jakýkoli zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je spíše výjimkou a Ústavní soud opakovaně judikoval zásadu sebeomezení při využívání své kasační pravomoci. Jak je i s ohledem na obsah ústavní stížnosti stěžovateli dobře známo, Ústavní soud není další přezkumnou instancí. I pokud by Ústavní soud shledal v předchozím řízení pochybení na úrovni výkladu či aplikace podústavního práva, nebude tato skutečnost sama o sobě zakládat důvod pro jeho zásah. Takový zásah by byl odůvodněn jen takovým pochybením civilních soudů, jehož intenzita by narušovala ústavně právní limity některého z garantovaných základních práv.
8. Věcně pak vzhledem k předmětu řízení z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posuzování otázek týkajících se okolností nákladových výroků, je až na skutečně extrémní případy výlučnou rolí obecných soudů. Otázku posuzování náhrad nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň, jako na postup směřující k rozhodnutí ve věci samé. Judikatura Ústavního soudu týkající se této problematiky je ustálená [srov. např. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), zejm. body 8 a 9, usnesení ze dne 2. dubna 2019 sp. zn. III. ÚS 3826/16, zejm. bod 16, usnesení ze dne 7. května 2019 sp. zn. II. ÚS 1660/18, zejm. body 7 a 8, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz].
9. V projednávané věci šlo při posuzování otázky náhrady nákladů řízení primárně o to, zdali řízení o vyklizení nemovitosti bylo proti stěžovateli vedlejšími účastníky zahájeno důvodně. Obecné soudy si tuto otázku posoudily tak, že šlo o žalobu důvodnou, a dle názoru Ústavního soudu své závěry přesvědčivě a dostatečně odůvodnily. V tomto směru Ústavní soud odkazuje zejm. na body 10 a 14 napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ústavní soud proto nevidí žádný důvod pro jakékoli zpochybňování těchto závěrů, nebo dokonce pro zásah proti napadeným rozhodnutím.
10. Také k otázce případné aplikace §150 o. s. ř. Ústavní soud opakovaně uvedl, že posuzování rozhodných okolností ve smyslu daného ustanovení spadá výhradně do pravomoci civilních soudů. Použití uvedené zákonné výjimky je nutně odvislé od úvah samotného obecného soudu, který nejlépe zná konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jeho věcí, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv. Ústavní soud proto zásadně není povolán k tomu, aby posuzoval, zda jsou v tom kterém případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení §150 o. s. ř.
11. Ústavní soud tak neshledal, že by v projednávané věci obecné soudy nákladovým výrokem prvostupňového soudu a jeho přezkumem odvolacím soudem zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
12. Vzhledem k výše uvedenému není případná úvaha ani o porušení vlastnického práva či jeho výkonu ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, když majetkové poměry stěžovatele by bývaly mohly být dotčeny jen tehdy, pokud by napadnutým postupem obecných soudů ve skutečnosti došlo k porušení práva na spravedlivý proces k újmě stěžovatele.
13. Aniž by Ústavní soud jakkoli snižoval doložené závažné onemocnění a související zdravotní problémy stěžovatele, tak ke stěžovatelem namítanému nelidskému a ponižujícímu zacházení, kterému měl být během soudních řízení v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny podroben, dle názoru Ústavního soudu nejenže nedošlo, nýbrž ani dojít nemohlo. Daná ústavně právní ochrana fyzických osob míří na naprosto odlišné situace nesrovnatelné závažnosti (typicky např. vůči určitým metodám policejního vyšetřování nebo vůči podmínkám na policejních služebnách, ve věznicích či jiných zařízení, v nichž je vykonávána detence) a pojmově nedopadá na rozhodování obecných soudů ve standardním sporném civilním řízení. Ačkoli nelidské, kruté či ponižující zacházení není na rozdíl od mučení legálně definováno, tak již vzhledem k povaze chráněných hodnot (tj. zejm. lidskosti) působí stěžovatelův odkaz na daný článek Listiny v ústavní stížnosti týkající se náhrady nákladů v občanském soudním řízení nepřiléhavě a svým způsobem až nepatřičně.
14. Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že z obsahu napadených rozhodnutí je zjevné, že rozhodující soudy se otázkou náhrady nákladů řízení v dostatečné míře zabývaly, své úvahy a závěry srozumitelně vylíčily a logicky odůvodnily. Především rozhodnutí odvolacího soudu velmi podrobně rozebírá rozhodné okolnosti pro přiznání náhrady nákladů tomu kterému účastníku řízení, popř. nepřiznání takové náhrady. Ústavní soud v dané věci neshledal žádný, natož extrémní, interpretační exces, který by byl výrazem interpretační svévole bez smysluplného právního odůvodnění. Obecnými soudy podaný výklad (a aplikace) rozhodných právních norem nebyl ani nepředvídatelný. Ústavní soud tak nezjistil, že by soudy při vydání výše uvedených napadených rozhodnutí postupovaly v kvalifikovaném rozporu s o. s. ř. anebo jiným způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém je přípustná, jako návrh zjevně neopodstatněný. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti výrokům I. a II. usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 30. ledna 2019 č. j. 39 C 95/2018-59, je stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech opravných prostředků (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu