ECLI:CZ:US:2019:1.US.2389.19.2
sp. zn. I. ÚS 2389/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Frýdeckého, zastoupeného JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, č. j. 20 Cdo 1556/2019-310, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 2. 2019, č. j. 40 Co 512/2018-286, a pověření soudního exekutora vydaného Okresním soudem v Olomouci dne 29. 9. 2016, č. j. 47 EXE 4538/2016-19, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, a Univerzity Palackého v Olomouci, se sídlem Olomouc, Křížkovského 511/8, jako vedlejšího účastníka řízení, o vyloučení soudce Vladimíra Sládečka z projednání a rozhodování v této věci, takto:
Soudce Vladimír Sládeček není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2389/19.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel měl jako student Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen "univerzita") podle rozhodnutí jejího rektora zaplatit poplatky za delší studium. Plnění těchto rozhodnutí se univerzita začala domáhat skrze exekuční řízení. Exekuční tituly však podle stěžovatelovy ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2019, vydala univerzita v rozporu se zákonem. Stěžovatel proto Ústavní soud žádá, aby zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a pověření soudního exekutora.
2. Ústavní stížnost byla v souladu s ustanovením §40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přidělena podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, k rozhodnutí do I. senátu Ústavního soudu ve složení David Uhlíř, Vladimír Sládeček a Tomáš Lichovník. Stejným postupem byl soudcem zpravodajem určen Tomáš Lichovník.
3. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2019, vznesl stěžovatel s odkazem na ustanovení §37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu námitku podjatosti jednoho z členů přiděleného senátu - Vladimíra Sládečka. Jako důvod stěžovatel uvedl soudcovo dlouhodobé vedení a působení na Katedře správního práva a finančního práva Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, tedy na univerzitě, která vydala exekuční tituly, jejichž nezákonnost stěžovatel před obecnými soudy namítal.
4. Dne 6. 8. 2019 se k námitce vyjádřil soudce Vladimír Sládeček, jehož podjatost stěžovatel namítl. Soudce potvrzuje, že byl několik let vedoucím jmenované katedry, na které i nadále působí jako učitel. Nikdy se však nepodílel na řešení otázek spojených s poplatky za studium, jelikož se věnoval zejména pedagogické činnosti. V dané věci se tak podjatý necítí.
5. Dne 8. 8. 2019 ve věci ustanovený soudce zpravodaj navrhl v souladu s §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípisem předsedovi II. senátu Ústavního soudu, aby tento senát rozhodl o námitce podjatosti soudce Vladimíra Sládečka.
6. Podle ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
7. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces. Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek - subjektivního a objektivního. Zatímco subjektivní hledisko zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Subjektivní hledisko účastníků řízení je zároveň pouze podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti a samo o sobě k vyloučení nepostačuje. Rozhodování o této otázce se totiž musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. Není proto přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Je zapotřebí vyjít i z rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 783/15 ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 808/13 ze dne 26. 8. 2014 a sp. zn. IV. ÚS 2800/07 ze dne 6. 10. 2010). Tento rozbor Ústavní soud provede na následujících řádcích.
8. Druhý senát Ústavního soudu vzal v úvahu argumentaci stěžovatele, obsah spisu sp. zn. I. ÚS 2389/19, jakož i vyjádření soudce a dospěl k závěru, že v daném případě není dán důvod k jeho vyloučení z projednání a rozhodování této věci podle §36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud při rozhodování o podjatosti soudce hodnotí odlišně vztahy podle jejich potenciálu založit soudcovu podjatost. Výčet obsažený v citovaném ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy poměr k 1) věci, 2) účastníkům, 3) vedlejším účastníkům nebo 4) jejich zástupcům, má totiž co do potenciálu vztahu založit podjatost soudce či zdání o podjatosti "sestupnou tendenci". Je proto zapotřebí tyto vztahy rozlišit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 808/13 ze dne 26. 8. 2014). Za vztah s největším potenciálem je považován vztah k věci samotné, potenciál menší má pak vztah k vedlejším účastníkům, který stěžovatel v této věci namítá. K vyloučení soudce na základě vztahu k vedlejšímu účastníkovi je tak třeba přistupovat obezřetněji a zdrženlivěji než v případě vztahu k věci či účastníkům. Dojít k tomu může teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to a) jaká je povaha tohoto vztahu, a b) zda se jedná o vztah relevantní, tzn. dosahuje v tomto směru určitou nezbytnou intenzitu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].
10. Podle Ústavního soudu vztah soudce k vedlejšímu účastníkovi této zjevné intenzity nedosahuje. Je totiž dán pouze tím, že soudce byl po "dlouhou dobu" (ve skutečnosti necelé čtyři roky) vedoucím katedry jedné z osmi fakult Univerzity Palackého v Olomouci, na které i nadále působí jako učitel. Samotný pracovní poměr soudce k univerzitě však zásadně nemůže sám o sobě založit jeho podjatost. Při tomto tvrzení se Ústavní soud opírá i o svá předešlá rozhodnutí. Otázkou podjatosti soudce v návaznosti na jeho akademické působení se totiž už v několika málo případech zabýval a na tyto případy lze pro stručnost odkázat.
11. Ústavní soud např. neuznal důvodnost námitky podjatosti v případě soudkyně ve věci stěžovatele, který napadal rozhodnutí, týkající se pracovněprávního sporu o určení trvání jeho pracovního poměru na Masarykově univerzitě, na jejíž Právnické fakultě byla soudkyně zaměstnána (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1024/09 ze dne 7. 5. 2009); neshledal soudce podjatého ani z důvodu, že několik desítek let spolupracoval na Katedře kriminalistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy s jednou z vedlejších účastnic řízení a rozhodující byl teprve jejich trvající přátelský kontakt (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1649/18 ze dne 31. 7. 2018). Ústavní soud nevyloučil ani soudce z rozhodování ve věci, ve které byl právní zástupce stěžovatele děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy a současně vedoucím Katedry ústavního práva, kde tento soudce působil. Ústavní soud zde konstatoval, že pouze vztah profesní a kolegiální, založený pracovním poměrem k akademické instituci, není bez dalšího způsobilý založit podjatost soudce (usnesení sp. zn. II. ÚS 3694/13 ze dne 14. 1. 2014).
12. Ve všech uvedených případech tedy povaha vztahů a jejich intenzita nedostačovala k tomu, aby bylo akademické působení samo o sobě důvodem pro rozhodnutí o podjatosti soudce, jak se toho v daném případě domáhá stěžovatel. Vztah soudce k jednotlivým prvkům případu, jak je uvádí §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je přitom ve výše uvedených věcech minimálně stejně intenzivní jako v té nynější. Ústavní soud nicméně nemá důvod se od standardů vytýčených svými předešlými rozhodnutími v podobných věcech odchýlit.
13. U soudce Ústavního soudu totiž není možné předpokládat absenci jakýchkoli dřívějších či dosud trvajících profesních vztahů. To je nejen fakticky nemožné s ohledem na požadavky, které na tyto soudce v čl. 84 odst. 3 klade Ústava České republiky (zejména dosažení minimální věkové hranice a minimálně desetiletá činnost v právnickém povolání), ale zároveň i ex lege přípustné, jelikož ustanovení §4 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu připouští za trvání výkonu funkce ústavního soudce správu vlastního majetku, činnost vědeckou, pedagogickou, literární či uměleckou. Je tak zřejmé, že se v rámci svého profesního působení soudce setkával a setkává s různými institucemi a osobami, jejichž činnost obecně měla, má či může mít určitou vazbu i k agendě Ústavního soudu a k rozhodování, na němž se soudce podílí. Samotná existence takového vztahu však bez dalšího není způsobilá založit jeho podjatost.
14. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je totiž vždy třeba vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací a od soukromých zájmů. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3405/18 ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 459/17 ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3694/13 ze dne 14. 1. 2014). Takový vztah v daném případě Ústavní soud nespatřuje. Působení soudce Ústavního soudu na katedře jedné z univerzitních fakult proto není v daném případě způsobilé vyvolat relevantní pochybnosti o jeho nepodjatosti v případě posuzování možné nezákonnosti exekučních titulů, ze kterých je oprávněna univerzita, na jedné z jejíž fakult vyučuje.
15. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k naplnění podmínek v §36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, a proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu