ECLI:CZ:US:2019:1.US.239.19.1
sp. zn. I. ÚS 239/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Marie Urbánkové, zastoupené Mgr. Michalem Kroftem, advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 992/8, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 9. 2016 č. j. 7 C 148/2015-204, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2017 č. j. 23 Co 138/2017-279 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018 č. j. 21 Cdo 1099/2018-334, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud Praha-západ napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že odvolání stěžovatelky z pracovního místa ředitelky žalované 2) Základní škola a Mateřská škola Ch. je neplatné, a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované 1) Obec Ch. a žalované 2) na náhradě nákladů řízení 64 372 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení státu ve výši 80 Kč.
Odvolací soud ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) 58 787,85 Kč a žalované 2) 52 816,50 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku stěžovatelky o neúčelnosti zastoupení žalovaných advokátem.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím soudů o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka má za to, že soudy rozhodovaly formalisticky a nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, podle které se u obce presumuje existence dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by bylo nutné, resp. účelné ve smyslu občanského soudního řádu, využívat právní pomoci advokátů.
Stěžovatelka dále namítá, že obě žalované se nechaly zastoupit každá zvlášť advokátem, přičemž v řízení neprokázaly účelnost takového zastoupení. Argument dovolacího soudu, že obec Ch. nemá statut statutárního města, nemůže podle stěžovatelky obstát z materiálního pohledu, tj. z hlediska účelnosti takového zastoupení obce.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Uvedené platí i pro projednávanou věc. Ústavní soud ověřil, že soudy svá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podrobně a srozumitelně odůvodnily.
Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení k námitce stěžovatelky, že náklady žalovaných v souvislosti s jejich zastupováním nebyly náklady účelně vynaloženými, mj. zdůraznil, že žalovaná 2) je základní a mateřskou školou a žalovaná 1) malou obcí bez dostatečného materiálního a personální vybavení.
Odvolací soud konstatoval, že nelze srovnávat statutární město s malou obcí, která na místě, kde právní vzdělání není nezbytným předpokladem, zaměstnává shodou okolností osobu s právnickým vzděláním. Z tohoto důvodu nelze žalovaným upírat právo na zastoupení advokátem. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že v případě právního zastoupení žalovaných jediným advokátem by odměna za společné úkony byla nižší a v tomto směru shledal částečnou neúčelnost vynaložených nákladů řízení. Též dostatečně objasnil, proč neshledal jako důvodný požadavek stěžovatelky na aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Také dovolací soud se otázkou zastoupení obou žalovaných velmi podrobně zabýval. Zdůraznil, že v posuzovaném případě nelze z obsahu spisu dovodit, že by žalované udělily plnou moc advokátovi nikoli z důvodu, aby je v řízení, v němž se bránily žalobě stěžovatelky o neplatnost jejího odvolání z pracovního místa ředitelky školy, poskytoval právní pomoc, ale proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, jejichž náhradu bude žalovaným s ohledem na předpokládaný výsledek řízení povinna zaplatit stěžovatelka, a že by tedy na její úkor zneužily právo účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem. Dovolací soud dále uvedl, že pokud má právo na náhradu nákladů řízení též účastník, který je sám advokátem, nelze toto právo bez dalšího odpírat obci jako veřejnoprávní korporaci nebo obcí zřízené škole, jejichž předmětem není poskytování právních služeb. Dovolací soud současně shledal správnou také úvahu odvolacího soudu, podle které v posuzovaném případě lze za neúčelně vynaložené považovat ty náklady na právní zastoupení advokátem, jejich výše přesahovala náklady, které by jim jako společně pasivně věcně legitimovaným účastníkům řízení vznikly v případě, kdyby se nechaly zastoupit jedním společným advokátem.
K odkazu stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu, podle kterých není dán důvod, aby statutární města byla zastupována advokátem (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09, II. ÚS 2396/09 či II ÚS 376/12), dovolací soud uvedl, že tyto závěry se v dané věci neuplatní již jen proto, že žalované nemají postavení statutárního města.
Ústavní soud uzavírá, že soudy přesvědčivě odůvodnily své závěry o náhradě nákladů řízení a Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti důvod je - včetně interpretace své judikatury týkající se zastupování statutárních měst - zpochybňovat.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu