ECLI:CZ:US:2019:1.US.2427.18.1
sp. zn. I. ÚS 2427/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 32/22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2018 č. j. 51 Co 95/2018-77 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. ledna 2018 č. j. 19 C 64/2017-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2018 č. j. 51 Co 95/2018-77, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2018 č. j. 19 C 64/2017-54, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti, o zaplacení 10 500 Kč. Stěžovatel se této částky domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou průtahy v trestním řízení Policií České republiky. Jeho žaloba byla zamítnuta především z důvodu promlčení.
2. Stěžovatel s výkladem soudů nesouhlasí a považuje jej za projev nesprávného právního posouzení, k čemuž obsáhle argumentuje. S ohledem na obdobnou věc stěžovatele S. Š., zastoupeného týmž advokátem, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. II.ÚS 2222/18, uvedl stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti, že v jeho případě nemohly soudy rozhodnout "v podstatě v duchu rozhodnutí Nejvyššího soudu" (jak uvedl Ústavní soud ve shora citovaném usnesení), na které stěžovatel odkazuje i v nynější stížnosti; jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. 30 Cdo 649/2017.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Jak již Ústavní soud mnohokráte uvedl, v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Takto rozhodl Ústavní soud rovněž v usnesení sp. zn. II.ÚS 2222/18 a odmítl ve zcela srovnatelné věci ústavní stížnost zejména z toho důvodu, že projednávaný případ nevykročil z hranic bagatelnosti; jeho další úvahy mají charakter toliko obiter dicta.
4. Pro úplnost lze uvést, že v právních závěrech obecných soudů nebylo shledáno nic neústavního; obsahují podrobné odůvodnění, pokud jde o skutková zjištění i právní závěry. Sám stěžovatel si ostatně uvědomuje, že jeho stížnost se týká bagatelní částky, i když se domnívá, že věc přesahuje jeho vlastní zájmy a proto by se jí měl Ústavní soud meritorně zabývat. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat námitky, týkající se podústavního práva (jeho výkladu a aplikace), nedosahující ústavněprávní relevance. Ústavní soud ani není soudem, který by byl povinen zjišťovat a sjednocovat neustálenou judikaturu obecných soudů.
5. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu