ECLI:CZ:US:2019:1.US.2428.19.1
sp. zn. I. ÚS 2428/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. F., zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Pod Strání 1262/8, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. června 2019 č. j. 23 Co 438/2018-353, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 2, čl. 32, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy, jakož i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora uvedeného rozsudku obecného soudu. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích bylo ve věci nezletilé A. S. (v současné době čtyřleté), zastoupené opatrovníkem - městem Chrudim, dcery stěžovatelky a A. F. S., rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. září 2018) byl změněn tak, že nezletilá byla svěřena do péče otce a stěžovatelce nebylo určeno žádné výživné. Dále soud rozhodl o nákladech řízení.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že pokud je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na tom, že v její rodině docházelo k násilí ze strany jejího současného manžela, pak oponuje, že v řízení nebylo prokázáno demolování bytu, když při vzájemné potyčce manželů došlo prý toliko k poškození varné desky. Celou záležitost podle stěžovatelky zveličil otec dítěte, jenž tím chtěl dosáhnout odebrání nezletilé stěžovatelce. Ta je podle svého názoru tak trestána za to, že si nechala líbit násilné jednání ze strany současného manžela a neodstěhovala se od něj. Stěžovatelka dále obsáhle polemizuje se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, který je prý na nedostatečné odborné úrovni a neobjektivně a neodůvodněně straní otci dítěte. Tvrdí, že svoji rodičovskou zodpovědnost nezanedbávala, a již vůbec ne závažným způsobem. Podmínku svěření nezletilé do péče otci s tím, že bude zajištěn široký styk stěžovatelky s dcerou, údajně není možné splnit, jelikož není v takové finanční situaci, aby tento styk mohla uskutečňovat a rozhodnutí soudu tak podle ní de facto nastolilo stav odpovídající zbavení rodičovské odpovědnosti, vykořenění nezletilé z jejího zázemí a zpřetrhání rodinných vazeb. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu.
3. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že důvodem k jeho zásahu je tu pouze stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním nesouladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že ve věci rozhodující soud se případem řádně zabýval a své rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soud dospěl.
5. Listina základních práv a svobod ve svém článku 32 odst. 1 dává rodičovství a rodinu pod ochranu zákona a výslovně stanovuje v odstavci 4 citovaného článku, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a že toto právo může být omezeno výhradně na základě zákona. Úmluva o právech dítěte v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte."
6. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04). Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte (srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09). Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů. Není důvod pochybovat, že ve věci rozhodující soud z těchto principů vycházel. Je přiléhavé dodat, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání věci, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009, stížnost č. 22186/03).
7. Soud prvního stupně se případem velmi pečlivě a odpovědně zabýval, jak plyne z přesvědčivého odůvodnění napadeného rozsudku. Vzal do úvahy veškeré podstatné a pro věc rozhodné skutečnosti; vedle zřejmého nesouladu mezi rodiči pak především zájem nezletilého dítěte. Zhodnotil shromážděné podklady a důkazy a ze znaleckého posudku konstatoval mj., že stěžovatelka není schopna plně upřednosťovat zájmy nezletilé, je egocentrická, infantilní a nezralá, přitom manipulativní, v důsledku čehož je dítě emočně nevyspělé. Nezletilá je subdeprivovaná, projevuje se u ní frustrace z nedostatku citu a vztahu s matkou. Stěžovatelka jako matka své výchovné selhání naopak nepřipouští, je nekritická a co se jí nelíbí, razantně odmítá. Také starší dcera stěžovatelky prokazuje nezvládnutou výchovu stěžovatelky (byla určitý čas v Klokánku); stěžovatelka však obviňuje své patrnery, chování dcer, okolí či sociální pracovnice. Ze znaleckého posudku dále podle soudu vyplynulo, že nezletilá by zvládla přechod do výchovného prostředí otce (jenž má rakouské státní občanství; nezletilá má české i rakouské občanství), který je schopen zajistit také lepší citové zázemí pro dítě. Z potvrzení rodinné poradny v oblasti výchovy a integrace dětí v Dolním Rakousku bylo zjištěno, že otec využívá psychoanalyticko-pedagogické poradenství ohledně výchovy své dcery a dochází pravidelně na konzultace. Dále nelze zejména pominout, že byly zjištěny opakované agresivní útoky současného manžela stěžovatelky na ni, verbální i fyzické, které stěžovatelka následně bagatelizovala. Za těchto okolností je pro nezletilou, jejíž názor byl věku adekvátním způsobem rovněž brán v potaz, nejvhodnější svěření do péče otce. Také opatrovník dítěte uvedené řešení navrhoval. Tyto právní závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatelka sice zastává v dané věci (velmi emotivně) opačný právní názor, to však kasaci napadeného rozsudku neodůvodňuje. Ústavní soud vždy připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Podle názoru Ústavního soudu obecný soud rozhodl vyváženě a v zájmu dítěte.
8. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Za těchto okolností je bezpředmětný také návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu