ECLI:CZ:US:2019:1.US.2460.18.1
sp. zn. I. ÚS 2460/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem st., advokátem se sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2, proti výrokům III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 166/2014-735 ze dne 19. 4. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jako i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem č. j. 17 Co 166/2014-735 ze dne 19. 4. 2018 městský soud změnil původně vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 48 C 379/2008-309 ze dne 9. 12. 2013 a nově rozhodl tak, že se zamítá žaloba o určení, že žalobkyně Libuše Dušková a Marie Šináglová (dále jen "vedlejší účastnice") jsou každá vlastníky ideální 1/6 ve výroku specifikovaných pozemků nacházejících se v katastrálním území Chodov, obec Praha (výrok I.). V části týkající se jednoho z pozemků pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok II.). Současně bylo nově rozhodnuto i o nákladech řízení mezi účastníky, kdy vedlejší účastnice byly zavázány, aby společně a nerozdílně zaplatily žalovanému - stěžovateli na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 4 500 Kč (výrok III.) a na nákladech odvolacího řízení částku 64 500 Kč (výrok IV.), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce. Městský soud vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu, z níž vyplývá, že u statutárních měst lze presumovat dostatečné materiální a personální zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aby musela využívat právní pomoc advokátů. Na jejím podkladě dospěl k závěru, že stěžovateli náhrada nákladů řízení za právní zastoupení nenáleží, neboť se nejedná o náklady účelně vynaložené. V tomto směru městský soud konstatoval, že v daném případě se relevantní obrana stěžovatele soustředila v podstatě na popření tvrzení vedlejších účastnic o existenci držby, k čemuž dodal, že se nejednalo o mimořádný a ojedinělý spor, s nímž se stěžovatel nesetkává a v němž není s to prostřednictvím svých pracovníků zajistit náležitou ochranu svých práv. Mimořádnost věci z hlediska přiznání náhrady nákladů právního zastoupení stěžovatel ostatně ani nenamítal. Městský soud tak přiřkl v řízení úspěšnému stěžovateli pouze paušální náhradu hotových výdajů, která náleží nezastoupenému účastníkovi, a to za 15 úkonů po 300 Kč v řízení před soudem prvního stupně a 15 úkonů po 300 Kč v řízení před soudem druhého stupně. Dále byly stěžovateli nahrazeny zaplacené soudní poplatky za odvolací a dovolací řízení, celkem ve výši 60 000 Kč.
Stěžovatel se s postupem odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti předně namítl, že mu měla být v souladu s ustanovením §137 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přiznána náhrada za daň z přidané hodnoty, což naposledy písemně požadoval v dovolání ze dne 22. 6. 2016. Pokud se tak nestalo, bylo porušeno jeho základní právo na legitimní očekávání. Stěžovatel dále vyjádřil názor, že jeho náklady na právní zastoupení byly vynaloženy účelně. V této souvislosti uvedl, že souzený spor rozhodně netvoří jeho běžnou agendu, ale že se jedná o spor svou povahou mimořádný, neboť v něm vystupoval na straně žalovaného, jeho předmětem byly nemovitosti značné hodnoty a ani po právní stránce není spor o určení vlastnického práva sporem jednoduchým (na rozdíl od sporů o zaplacení nájemného, jízdného, vodného a stočného, televizního poplatku atd.). Podle stěžovatele nelze po něm spravedlivě požadovat, aby jej v podobných případech zastupovali jeho zaměstnanci, jež jsou značně vytíženi zabezpečováním běžné agendy, zahrnující velké množství úkolů v samostatné i přenesené působnosti, v rámci níž se soustředí především na mimosoudní řešení sporných otázek. Zastoupení advokátem v mimořádných sporech označil stěžovatel za účelné a hospodárné i s přihlédnutím k tomu, že je při nich zapotřebí vysoce odborných znalostí, jimiž jeho zaměstnanci nemusí disponovat, také z důvodu obtížné předvídatelnosti nápadu tohoto druhu žalob a v neposlední řadě tím odpadá nutnost vytvářet další pracovní místa placená z veřejných zdrojů, tj. z kapes všech daňových poplatníků. Navíc nelze přehlédnout, že v případě pochybení má zaměstnanec pouze omezenou subjektivní odpovědnost oproti neomezené objektivní odpovědnosti advokáta. Stěžovatel rovněž poukazoval na složitost dané věci, o níž vypovídá skutečnost, že byla opakovaně vrácena k řešení soudu prvního i druhého stupně. V průběhu řízení pak bylo prováděno rozsáhlé dokazování a bylo řešeno vícero komplikovaných otázek, jmenovitě otázka konkurence restitučních a obecných předpisů, která v době podání žaloby v roce 2008 byla poměrně málo judikovaná, otázka platnosti kupní smlouvy z roku 1971 a otázka vydržení. Dle přesvědčení stěžovatele bylo konečně jeho zastoupení advokátem účelné i z procesního hlediska. Shodně jako vedlejší účastnice má totiž i on právo zvolit si právního zástupce a v případě úspěchu ve věci má též právo na zaplacení náhrady nákladů účelně vynaložených na toto právní zastoupení. Krom toho mělo být zohledněno, že vedlejší účastnice se před podáním žaloby nikterak nepokusily o mimosoudní vyřešení věci a stěžovatel byl s jejich žalobním nárokem seznámen až v momentě doručení žaloby a výzvy k vyjádření, na které byl nucen urychleně a kvalifikovaně reagovat. Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že závěr městského soudu stran nákladů řízení odporuje ustálené judikatuře Ústavního soudu a vedl k dotčení jeho práva na ochranu majetku, práva na právní pomoc, principu rovnosti a práva na spravedlivý proces. Posledně zmíněné právo na spravedlivý proces dle stěžovatele odvolací soud porušil rovněž tím, že jej předem neseznámil s důvody svého rozhodnutí ve věci nákladů řízení a nepoučil jej o procesní povinnosti argumentovat ve prospěch účelnosti právního zastoupení.
Ústavní soud zvážil předložené námitky i přiložený listinný materiál, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci se jedná o problematiku nákladů řízení, ohledně níž Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení jeho základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl zejména obsažen prvek svévole (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz). Pochybení takového rázu ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal.
Jak je z obsahu napadeného rozsudku městského soudu zřejmé, jmenovaný soud se otázkou přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli zabýval zcela dostatečně, jeho úvahy jsou přesvědčivé, řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické. Současně také plně korespondují s judikaturou Ústavního soudu, reprezentovanou zejména nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), na který navázaly např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010 (N 194/58 SbNU 715), sp. zn. III. ÚS 532/17 ze dne 10. 5. 2017 (N 75/85 SbNU 317) a konkrétně ve vztahu ke statutárním městům pak nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115) či sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449). Jinými slovy, Ústavní soud v závěrech městského soudu nezjistil žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by bylo způsobilé vést k jeho případnému kasačnímu zásahu.
Tvrdí-li stěžovatel, že plní řadu úkolů v samostatné i přenesené působnosti, když rozsah úkolů je značný vzhledem k tomu, že je zároveň obcí i krajem, a navíc disponuje rozsáhlým majetkem, setrvává Ústavní soud na svém právním názoru, že kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství a charakteru svěřeného majetku. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že předmětem sporu byla problematika, která se vymyká běžné agendě jeho právního oddělení. Projednávaná žaloba se týkala určení vlastnictví k pozemkům, k nimž existoval duplicitní zápis v katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatele z titulu kupní smlouvy a současně i vedlejších účastnic, které je nabyly na základě dědického rozhodnutí. Nepochybně se tedy jednalo o problematiku, která úzce souvisí se zákonnou povinností stěžovatele pečovat o zachování a rozvoj svého majetku. Ústavnímu soudu je navíc z úřední činnosti známo, že stěžovatel se řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, v nichž je řešena, mimo jiné, otázka aplikace restitučních předpisů, účastní poměrně často, a to jak na straně žalobce, tak i na straně žalované. V nyní posuzované věci přitom nevyplynulo, že by se daný spor vymykal jiným obdobným sporům tím, že by v něm šlo o právní problematiku úzce specializovanou nebo jinak specifickou, obtížnou nebo dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalost cizího práva, jazyka apod., což by dle judikatury Ústavního soudu mohlo odůvodnit účelnost nákladů vynakládaných na advokátní zastoupení statutárním městem, stěžovatelem obzvláště. Ústavní soud nesdílí rovněž přesvědčení stěžovatele o složitosti předmětného sporu, kterou dovozuje z toho, že v jeho průběhu docházelo nadřízenými soudy k rušení rozhodnutí a vracení věci k dalšímu řízení. Ani zrušení soudního rozhodnutí pro nesprávné právní posouzení některé z pro věc rozhodných otázek totiž samo o sobě nesvědčí o právní náročnosti či složitosti daného sporu.
K námitce stěžovatele ohledně překvapivosti rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení Ústavní soud podotýká, že odvolací soud zde nebyl povinen poskytovat poučení, neboť důvody, které jej vedly k nepřiznání náhrady nákladů zastoupení advokátem, vyplývají z nálezové judikatury Ústavního soudu, jež je obecně závazná [čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky; srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191) nebo nález sp. zn. III. ÚS 495/05 ze dne 30. 10. 2007 (N 174/47 SbNU 323)], veřejně přístupná a její znalost jak advokáty, tak dotčenými subjekty, je presumována. Důvody pro aplikaci závěrů obsažených v příslušných nálezech Ústavního soudu tu nadto byly od počátku řízení, když vyplývaly ze specifického procesního postavení stěžovatele, který je statutárním městem.
Relevanci lze přiznat toliko výtce stěžovatele, podle níž mu městský soud přiznal paušální náhradu hotových výdajů, celkem v částce 9 000 Kč, a to chybně bez navýšení o daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. 1 890 Kč, kterou právní zástupce stěžovatele jako plátce příslušné daně požadoval [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3230/10 ze dne 25. 1. 2011 (N 7/60 SbNU 71)]. Ústavní soud v tomto případě nicméně zohlednil, že částka, o kterou byl stěžovatel zkrácen, dosahuje, zejména s přihlédnutím k jeho majetkovým možnostem jako statutárního a současně hlavního města - zcela marginální (bagatelní) výše. Uvedené znamená, že popsaným pochybením městského soudu nemohlo být do stěžovatelových práv zasaženo natolik intenzivně, aby byla dosažena ústavněprávní rovina věci a aby tak byl Ústavní soud povolán k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Naopak Ústavní soud má za to, že pokud by stížnosti vyhověl, pak náklady spojené s obnoveným řízením, které by veřejné rozpočty musely nést, by zdaleka převýšily pozitivní důsledky takovéhoto rozhodnutí (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 4280/18 ze dne 23. 4. 2019 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2377/18 ze dne 23. 4. 2019).
Zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu