ECLI:CZ:US:2019:1.US.2474.19.1
sp. zn. I. ÚS 2474/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2019 sp. zn. 9 To 26/2019 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2019 č. j. 10 T 12/2016-4770, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. července 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl usnesením ze dne 20. března 2019 č. j. 10 T 12/2016-4770 v trestní věci stěžovatele, stíhaného pro zločin zpronevěry podle §206 odst. 1 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, o jeho žádosti o zrušení zajištění nemovitostí - bytové jednotky 6 + kk v P. tak, že ji zamítl.
3. Ke stížnosti podané stěžovatelem, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 30. dubna 2019 sp. zn. 9 To 26/2019 podanou stížnost zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nemovitosti byly zajištěny na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení, ze dne 13. září 2016 č. j. KRPA-276470-648/TČ-2014-000092, neboť podle orgánů činných v trestním řízení bylo a stále je důvodné se domnívat, že nemovitosti byly zakoupeny z finančních prostředků představujících výnos z údajné trestné činnosti stěžovatele, kdy k nákupu nemovitostí mělo dojít v minimální časové návaznosti na páchání údajné trestné činnosti. Stěžovatel se měl podle obžaloby dopustit zločinu zpronevěry spočívajícího v tom, že jakožto pojišťovací agent v zastoupení Slavia pojišťovna a. s., inkasoval od pojistníků splátky pojistného a tyto následně nepoukázal na účet pojišťovny, ale použil je na jiné účely, čímž měl předmětné pojišťovně způsobit škodu ve výši nejméně 40 001 120,90 Kč.
5. Podle tvrzení stěžovatele zajištění nemovitostí trvá již téměř tři roky, kdy s ohledem na průběh trestního řízení nelze očekávat, že bude pravomocné rozhodnutí ve věci v dohledné době vydáno a nelze tedy předvídat, kdy trestní řízení vedené proti stěžovateli skončí. S ohledem na to stěžovatel namítá, že tuto stěžejní otázku plynutí času nevzaly obecné soudy při svém rozhodování dostatečně v úvahu. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) a ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení zdůraznil, že je nutno možnost jeho zásahu do řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. nález ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209) a usnesení ze dne 13. července 2018 sp. zn. II. ÚS 2114/18].
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §77b a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Současně však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. U zajištění majetkové hodnoty podle §79a a násl. trestního řádu v řádu měsíců či několika málo let se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění je navíc nutné posoudit přiměřenost zajištění z pohledu délky jeho trvání [srov. nález ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121)].
10. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v podané stížnosti proti usnesení městského soudu, proto se zaměřil na to, zda se jimi vrchní soud zabýval, a náležitě se s nimi vypořádal.
11. Ústavní soud žádná pochybení v posuzovaném případě neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení, vedenou v rovině práva podústavního.
12. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel jménem společnosti X v období od 31. srpna 2011 do 12. prosince 2013 zprostředkoval uzavření celkem 4 519 pojistných smluv a vybral od pojistníků pojistné, které ale nepoukázal na účet Slavia pojišťovny a. s. a použil je pro jiné účely, zejména finanční prostředky vybral v hotovosti, přičemž výnosy z trestné činnosti v podobě neodvedeného pojistného se během trestního řízení nepodařilo dohledat. Bez ohledu na dosavadní průběh trestního řízení a nutnost dalšího projednání věci a provedení rozsáhlejšího a podrobnějšího dokazování v souladu s pokyny vrchního soudu, má městský soud za to, že zajištění předmětných nemovitostí je stále důvodné a v souladu se zákonem.
13. Vrchní soud pak konstatoval, že samotné zajištění nemovitostí již trvá více než dva roky, jde tak o poněkud delší dobu, avšak ani stížnostní soud tuto délku zajištění dosud neshledal nepřiměřeným neúměrným zásahem do práva stěžovatele na pokojné užívání majetku. Městský soud se náležitě zabýval otázkou proporcionality omezení zmíněného základního práva stěžovatele v porovnání se závažností stíhané trestné činnosti, jak byl povinen, jeho závěr považuje také stížnostní soud za důvodný. Rozsah zajištění odpovídá citelné výši škody, kterou měl stěžovatel trestnou činností poškozenému způsobit, přičemž samo zajištění sice omezuje stěžovatele a jeho družku zejména v případě zcizení nemovitostí, avšak nebrání jim v jejich jinak řádném užívání. Při porovnání omezení vlastnického práva stěžovatele na straně jedné s veřejným zájmem na řádném provedení trestního řízení a s požadavkem na zabezpečení dosažitelnosti majetku pachatelů trestné činnosti pro účely případného odčerpání neoprávněně nabytého majetku jako výnosu z trestné činnosti na straně druhé dospěl vrchní soud k závěru, že zásada přiměřenosti zásahu do práv stěžovatele nebyla porušena.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
15. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, uvedené v jeho ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu