ECLI:CZ:US:2019:1.US.2475.18.1
sp. zn. I. ÚS 2475/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2018, č. j. 1 Afs 220/2017-28, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 8. 2016, č. j. 15 Af 408/2012-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z ústavní stížnosti se podává, že 8. 3. 2011 byla u stěžovatele zahájena správcem daně kontrola daně z přidané hodnoty, a to za rok 2009. Dne 20. 9. 2011 správce daně seznámil stěžovatele s výsledky svých zjištění a poskytl mu lhůtu do 5. 10. 2011, aby se k těmto zjištěním vyjádřil. Dne 22. 2. 2012 vyhotovil správce daně zprávu o daňové kontrole a následně dne 27. 2. 2012 a dne 5. 3. 2012 vydal dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben - prosinec 2009, jimiž byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň. Stěžovatel podal proti všem dodatečným platebním výměrům odvolání, které však Finanční ředitelství v Ústí nad Labem svým rozhodnutím o odvolání č. j. 8922/12-1100-304075 zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo.
Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel správní žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 8. 2016 zamítnuta. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 2. 5. 2018, č. j. 1 Afs 220/2017-28, zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že správce daně vydal svá rozhodnutí na základě skutkových zjištění vyplývajících z jeho daňové evidence. Správnost závěrů správce daně však neměl stěžovatel možnost posoudit, neboť svoji daňovou evidenci neměl v držení a neměl možnost do ní nahlédnout. Příslušné finanční ředitelství sice tvrdilo, že stěžovatel měl dle §65 odst. 1 tr. ř. právo nahlížet do trestního spisu vedeného v trestní věci proti R. V., nicméně toto tvrzení není pravdivé. Stěžovateli jako soukromé osobě není připuštěn přístup do trestního spisu, který se týká třetí osoby. Oprávnění k nahlédnutí by měl stěžovatel pouze tehdy, pokud by jeho účetnictví, resp. daňová evidence, měla být pro účely trestního řízení zabrána. Údaje z trestního spisu byly podle stěžovatele založeny v neveřejné části daňového spisu. Obecné soudy nezohlednily, že stěžovateli byla sice jeho daňová evidence předána správcem daně dne 6. 6. 2011, ovšem ten ji následně musel předat Policii ČR, a to pro účely trestního řízení. Předání proběhlo tak, že se stěžovatel dostavil s policistou ke správci daně, který vyhotovil protokol o předání a policista si bezprostředně daňovou evidenci odnesl. Stěžovatel se s výsledky zjištění správce daně ve věci kontroly daně z přidané hodnoty seznámil až po předání daňové evidence policii.
Stěžovatel dále namítl, že se obecné soudy nevypořádaly s rozporem mezi skutkovým stavem zjištěným Krajským soudem v Ústí nad Labem v trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 49 T 5/2012 a skutkovým stavem zjištěným v rámci daňového řízení. Stěžovatel poukázal na to, že ze skutkového zjištění v rámci trestního řízení vyplynulo, že k zdanitelným plněním došlo a že stěžovatel řádně provedl odpočet daně z přidané hodnoty. Obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na opatření výsledků dokazování prováděného v rámci trestního řízení. Stěžovatel nezpochybňuje existenci rozdílnosti mezi daňovým a trestním řízením, nicméně v žádném z těchto řízení nemůže být potlačena materiální pravda ve prospěch formální pravdy. Závěry trestního soudu jsou ve zjevném rozporu se závěry uvedenými v napadeném správním rozhodnutí.
Ze shora uvedených důvodů má stěžovatel za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 11 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
Podle náhledu Ústavního soudu lze v ústavní stížnosti stěžovatele vysledovat z ústavněprávního hlediska dvě ústřední námitky. Jedna z nich směřuje proti tomu, že stěžovateli nebyl dán v rámci správního řízení dostatečný prostor na to, aby se mohl seznámit s daňovou evidencí a rozporovat tak některé závěry správce daně a druhá pak směřuje proti rozporu ve skutkovém stavu, jak byl zjištěn správním orgánem a trestním soudem.
Pokud stěžovatel namítá, že se nemohl v řízení před správními orgány seznámit s výstupy ze své daňové evidence, z napadeného rozsudku krajského soudu se podává, že k dotazu správce daně, zda může předložit účetnictví na technickém nosiči dat, stěžovatel sdělil správci daně, že účetní může tyto podklady poslat. Z toho pak bylo dovozeno, že stěžovatel mohl rozhodné údaje získat od své účetní (srov. str. 3 napadeného rozsudku krajského soudu). Z napadeného rozsudku se dále podává (srov. str. 6), že správce daně si od všech zapůjčených listin pořídil kopie a poté všechny zapůjčené listiny dne 6. 6. 2011 vrátil stěžovateli. Z uvedeného je zjevné, že pokud by stěžovatel měl zájem, mohl se s kopiemi dokladů, které předal orgánům činným v trestním řízení, seznámit za podmínek daných §66 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rámci správního spisu.
Namítá-li stěžovatel, že správní orgány a příslušný trestní soud dospěly stran zjištěného skutkového stavu k odlišným závěrům, nutno uvést, že s tímto argumentem se řádně vypořádal v rámci napadeného rozsudku již Krajský soud v Ústí nad Labem, resp. Nejvyšší správní soud. Obecné soudy uvedly, že daň či nárok na odpočet daně z přidané hodnoty nemá základ ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného plnění, jakožto předmětu daně. Zákon tak nestojí na formálním vykázání zdanitelného plnění, ale na stavu faktickém. Z předložených dokladů nebylo podle správce daně možné jednoznačně dovodit, jaké práce byly ve prospěch stěžovatele provedeny, kde měly být provedeny a v jaké míře. Fakturované úkony byly toliko obecně formulované, a tudíž nelze obecným soudům vytknout pochybnost o určitosti poskytnutého plnění. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na to, že výsledky daňového řízení a trestního řízení ohledně prověřování jedné a téže obchodní transakce nutně nemusí být shodné (k tomu srov. jeho argumentaci na str. 9 a 10). Navíc, jak vyplynulo z výpovědi předsedkyně představenstva společnosti EKVIVA, a.s., nebyla jmenovanou společností vystavena žádná faktura pro stěžovatele. Stejně tak tato společnost neprovedla ve prospěch stěžovatele žádné stavební práce a ani mu nedodala žádný stavební materiál, za který by mu mohlo být fakturováno. Bez ohledu na to, jak bylo jednání R. V. posouzeno trestním soudem, považuje Ústavní soud v předmětném případě za podstatný především ten závěr obecných soudů, že se stěžovateli nepodařilo v souvislosti s daňovým odpočtem prokázat uskutečnění zdanitelného plnění od společnosti EKVIVA a.s.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu