ECLI:CZ:US:2019:1.US.2495.18.1
sp. zn. I. ÚS 2495/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Michalem Janákem, advokátem se sídlem Husova 401, Třinec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018 č. j. 8 Tdo 375/2018-29, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2017 č. j. 4 To 199/2017-352, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. května 2017, č. j. 10 T 157/2016-296, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 10 T 157/2016, byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Skutek, pro nějž byl shledán vinným, spočíval zkráceně řečeno v tom, že v době nejméně od října 2007 do 18. 5. 2015 v místě svého současného bydliště, poté, co byla ke dni 9. 6. 2006 ukončena dodávka elektrické energie a odmontován elektroměr, za účelem jejího opětovného přívodu nechal provést zásah do elektroinstalace v rozvodné skříni, kdy v rozvaděči byl spojen přívodní vodič s vývodním vodičem. Následně v obytném domě odebral nejméně 36.832,32 kWh elektrické energie bez měření, čímž způsobil společnosti ČEZ Distribuce, a. s., Děčín, celkovou škodu ve výši nejméně 206 892,54 Kč.
3. Za tento přečin byl stěžovatel odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 4 To 199/2017, odvolání stěžovatele i státního zástupce podané v jeho neprospěch proti výroku o trestu jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 4. 2018, č. j. 8 Tdo 375/2018-29, jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy provedené důkazy hodnotily jednostranně. Přikládaly větší důraz důkazům, které svědčily v jeho neprospěch, a umenšovaly význam důkazů navržených obhajobou. Velkou roli podle názoru stěžovatele při jejich posouzení hrála i jeho předchozí trestná činnost, za kterou si již trest odpykal.
7. Stěžovatel tvrdí, že není jasné, proč právě on má být odpovědný za neoprávněný odběr elektrické energie. Jeho aktivita směřující k zajištění tzv. černého odběru elektřiny nebyla nijak prokázána. Důkazní návrh obhajoby ohledně zjištění umístění kabelu vedoucího z rozvodné skříně soud odmítl provést. Stejně tak tvrzení stěžovatele, že se dne 18. 5. 2015 v době kontroly pracovníky společnosti NTL Forensics, a. s., nenacházel v domě, neuvěřil, aniž by se s argumentací stěžovatele vypořádal.
8. Okamžik počátku údajného neoprávněného odběru elektrické energie soud stanovil nahodile, tedy svévolně. Vyšel přitom z tzv. časového razítka zajištěného třífázového jističe, podle nějž byl jistič vyroben v 36. týdnu roku 2007. Proto stanovil počátek trestné činnosti hned od následujícího měsíce, tedy od října 2007. Doba páchání trestné činnosti, přesněji řečeno výše způsobené škody, má přitom zásadní vliv na právní kvalifikaci skutku. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu navíc není jasné, jakou metodu výpočtu škody vlastně soudy použily - zda vyšly z výpočtu podle zjištěných elektrospotřebičů či zda postupoval podle vyhlášky ERÚ č. 82/2011 Sb. Pokud si soud nebyl jist počátkem doby páchání, měl postupovat podle zásady in dubio pro reo.
9. K tomu stěžovatel dodává, že soudy nevysvětlily, proč neoprávněný odběr elektřiny nezjistili zaměstnanci poškozené obchodní společnosti již dne 10. 2. 2011, když v místě prováděli rekonstrukci elektrického vedení.
10. Odůvodnění napadených rozhodnutí tak stěžovatel považuje za nepřezkoumatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá především skutkové námitky, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval, že se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Stěžovatel nadále pouze opakovaně předkládá svoji verzi skutkového děje, jejíž udržitelnost soudy souhrnným hodnocením všech důkazů vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
15. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění uvedené zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v jejich postupu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení.
16. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy závěr o vině opřely o důkazy, které se navzájem podporují. Verze stěžovatele obsahující logické trhliny tak vyznívá účelově. Na zmínce o neoprávněných odběrech elektrické energie v minulosti soudy výrok o vině nestavěly, ostatně ji učinil i sám stěžovatel v rámci své obhajoby. Okamžik počátku neměřeného odběru elektrické energie soud prvého stupně určil s ohledem na údaj o datu výroby jističe, který byl na odběrném místě stěžovatele nainstalován. V tomto smyslu v souladu se zásadou in dubio pro reo upravil i skutkovou větu, kdy snížil počet dnů prokázaného neoprávněného odběru a tím i způsobenou škodu. Při stanovení výše škody obecné soudy použily metodu výpočtu podle propočtu spotřeb provozovaných spotřebičů. Jiné metody, kterými se zabýval znalec z oboru energetika, odvětví ceny a odhady nákladů a cen v oblasti energetiky a vytápění, není možné v posuzované věci aplikovat. Výsledná částka podle jiných metod by navíc byla pro stěžovatele výrazně nepříznivější. Postup, který zvolily obecné soudy pro vyčíslení výše škody, plně odpovídá i závěrům usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn Pl. ÚS 29/13, podle něhož soudy v odůvodněných případech nemusí nutně paušálně akceptovat způsob výpočtu na základě vyhlášky o způsobu stanovení náhrady škody, ale mohou za použití ve věci relevantních důkazních prostředků přiléhavěji stanovit výši škody. Soudy objasněná konstrukce skutkového děje i jeho právní posouzení tak nevykazuje žádný ústavněprávní deficit.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu