ECLI:CZ:US:2019:1.US.2515.19.1
sp. zn. I. ÚS 2515/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Vyhlídka Františkov s.r.o., IČ: 04460146, sídlem 1. máje 3236/103, Ostrava, zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2019 č. j. 15 Co 179/2019-66 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. února 2019 č. j. 30 C 110/2018-35, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s námitkou porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména práv zaručených čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy čl. 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že žalobkyně IMPAERIA CZECH s.r.o., IČ 25836013, se domáhala u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") určení vlastnického práva k jednotce - bytu č. 2096/3, zapsáno na LV 5297, k. ú. Slezská Ostrava a současně k jednotce - garáži č. 2096/43, zapsáno na LV 5297, k. ú. Slezská Ostrava a k jednotce - bytu č. 2096/5, zapsáno na LV 5297, k. ú. Slezská Ostrava a současně k jednotce - garáži č. 2096/57, zapsáno na LV 5297, k. ú. Slezská Ostrava a společných částí nemovitostí - budovy čp. 2096 na pozemku pare. č. 914/5 a pozemků parc. č. 914/1 a 914/6, zapsáno na LV 5296, k. ú. Slezská Ostrava. Okresní soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2019 č. j. 30 C 110/2018-35 výrokem I. zamítl žalobu a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení stěžovatelky ve výši 14 749,90 Kč. Zamítnutí žaloby založil okresní soud na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti smluv o budoucí smlouvě kupní k nemovitostem. Účastníci se proti rozsudku odvolali, ale žalobkyně nezaplatila soudní poplatek za odvolání a své odvolání vzala zpět. K odvolání stěžovatelky do nákladů řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 5. 2019 č. j. 15 Co 179/2019-66 změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelce přiznal na náhradě nákladů řízení částku 14 581 Kč a na náhradě odvolacího řízení částku 1 392 Kč.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shodně jako v opravném prostředku uvedla, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno postupem okresního soudu i krajského soudu, když při vyčíslení nákladů řízení nesprávně vycházely z §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že se jednalo o určení vlastnictví nemovité věci v hodnotě 10 388 300 Kč, a tak sazba za jeden úkon právní služby měla činit 48 460 Kč a celková výše náhrady nákladů řízení měla být určena částkou 206 680,10 Kč. Stěžovatelka namítala, že krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že úplně ignoroval sjednanou a nikým nerozporovanou kupní cenu a rezignoval i na jakýkoli způsob určení jiným způsobem. Krajský soud se vůbec nezabýval listinným důkazem, a to potvrzením realitního makléře o ceně nemovitostí doplněném k odvolání ze dne 13. 4. 2019, ani si nevyžádal předložení jiných kupních smluv pro srovnání ceny bytu v rezidenčním bydlení. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu (IV. ÚS 2688/15) a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
4. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení přistupuje zdrženlivě a zasahuje pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení; v případech, v nichž by byl v rozhodnutích obecných soudů obsažen prvek svévole, libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz např. nález ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239), bod 20; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takový výjimečný případ v projednávané věci nejde.
6. Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou náhrady nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně zabýval. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na straně druhé však Ústavní soud podotýká, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů byl obsažen prvek svévole, libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nález ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 (N 163/24 SbNU 197)]. O takový výjimečný případ v projednávané věci nejde.
7. Podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, které bylo do advokátního tarifu vloženo novelou provedenou vyhláškou č. 486/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013, se částka 50 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech "uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k podniku, nemovitosti, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví". S účinností od 1. 1. 2014 došlo v souvislosti s rekodifikací soukromého práva k novelizaci odrážející terminologické změny, takže toto ustanovení nyní hovoří o právních vztazích "k obchodnímu závodu, nemovité věci, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví".
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s přiznanou náhradou nákladů řízení, kdy stěžovatelka požadovala přiznání vyšší částky stanovené dle obvyklé ceny nemovitostí. Krajský soud ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitým věcem zastavil odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku žalobkyní, když zastavení řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti má přednost před rozhodnutím o dispozitivním úkonu účastníka soudního řízení (žalobkyně vzala odvolání zpět). Dle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, pravomocným zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku zanikla poplatková povinnost, která vznikla a stala se splatnou okamžikem podání odvolání.
9. Ústavní soud přisvědčil závěru krajského soudu, který po přezkoumání rozhodnutí okresního soudu potvrdil, že okresní soud aplikoval správně §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, ale pochybil při vyčíslení výše nákladů řízení. Okresní soud uvedl, že v dané věci pro právně relevantní podklad pro závěr o hodnotě nemovité věci dle §8 odst. 1 advokátního tarifu není ve spisu žádný podklad, proto rozhodl o nákladech řízení dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu a stěžovatelce přiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Obecné soudy při výpočtu náhrady nákladů řízení dospěly k závěru, že budoucí kupní smlouva k nemovitostem z roku 2016 a 2017, v nichž se strany dohodly na budoucí kupní smlouvě, ničeho nevypovídá o skutečné obvyklé ceně nemovitostí. Znalecky zjištěná obvyklá cena nemovitostí v průběhu řízení nebyla, ani to z hlediska meritorního rozhodnutí ve věci nebylo zapotřebí. V době provedení jednotlivých úkonů právní služby advokátem stěžovatelky, které bylo zahájeno více než 1 rok po jejich uzavření, žádná ze smluv neodkazuje na znalecký posudek stanovící obvyklou výši kupní ceny nemovitostí, nebyla stanovena cena bytových jednotek, které reálně neexistovaly, ale byly ve výstavbě.
10. Okresní soud i krajský soud při stanovení výše odměny za jeden úkon právní služby považovaly dle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu hodnotu ve výši 50 000 Kč cenu nemovitostí, protože při meritorním projednání nebyla spolehlivě zjištěna cena předmětu sporu a žádná ze stran nepředložila ani pro rozhodování o nákladech řízení dodatečně znalecký posudek, který by obvyklou cenu nemovitostí stanovil. K argumentaci stěžovatelky rozhodnutím Ústavního soudu na projednávanou věc nedopadá.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu