ECLI:CZ:US:2019:1.US.2585.18.1
sp. zn. I. ÚS 2585/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti SILMET Příbram a.s., se sídlem Příbram, Na Flusárně 168, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Příbram, Na Flusárně 168, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. 29 ICdo 170/2017-63, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 č. j. 101 VSPH 457/2017-60 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017 č. j. 60 Icm 3317/2016-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svého základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ústavní soud však porovnáním spisových značek, čísel jednacích, dále z obsahu elektronického spisu, z internetové databáze infoSoud a konečně ověřovacím dotazem na Nejvyšším soudu zjistil, že stěžovatelkou napadené rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze se týkají souzené věci, v níž dosud Nejvyšší soud v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 29 ICdo 83/2018 nerozhodl.
Ve věci, v níž Nejvyšší soud již rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 4. 2018 č. j. 29 ICdo 170/2017-63, však rozhodovaly na příslušných stupních Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2017 č. j. 60 ICm 3084/2016-25 a Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. 103 VSPH 282/2017-46, jejichž rozhodnutí stěžovatelka nenapadla.
II
Ústavní soud proto především z důvodu přehlednosti připomíná obsah odůvodnění obou výše citovaných nenapadených rozhodnutí.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2017 č. j. 60 ICm 3084/2016-25 určil, že vykonatelná část pohledávky žalované (dále jen "stěžovatelka"), přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice (Moniky Bagárové; dále jen "dlužnice") ve výši 350 512 Kč, není po právu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vycházel z ustanovení §143 odst. 1 písm. b) a §145 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), jakož i ze závěrů formulovaných v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 677/2005 a dospěl k závěru, že stěžovatelce nevznikla uzavřením kupní smlouvy s manželem dlužnice žádná pohledávka vůči dlužnici, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice. Krajský soud zdůraznil, že na uvedeném nemůže nic změnit ani to, že závazek vzniklý z takto uzavřené kupní smlouvy tvoří společné jmění manželů a stěžovatelce byla pohledávka z kupní smlouvy vůči manželu dlužnice přiznána pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. 103 VSPH 282/2017-46 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud, který odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 32/2013, shledal jeho rozhodnutí věcně správným.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Poukázal na to, že právní posouzení věci, na němž přezkoumávané rozhodnutí spočívá a které bylo stěžovatelkou zpochybněno, zcela odpovídá závěrům formulovaným v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 32/2013, na který přiléhavě odkazoval rovněž odvolací soud. V něm Nejvyšší soud navázal na závěry, jež k výkladu ustanovení §143 odst. 1 písm. b) a §145 odst. 3 o. z. zformuloval již v rozsudku sp. zn. 31 Odo 677/2005 a vysvětlil, že tím, že uzavřel s dlužníkem smlouvu, nevzniká věřiteli podle právní úpravy institutu společného jmění manželů v občanském zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013) za trvání manželství dlužníka žádná pohledávka vůči manželu dlužníka, i když závazek, který na sebe dlužník takovou smlouvou převzal, je závazkem, který tvoří společné jmění manželů ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) o. z. Z titulu takto uzavřené smlouvy nemá věřitel žádnou pohledávku, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek manžela obligačního dlužníka. Nejvyšší soud zdůraznil, že v poměrech upravených zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řízení (dále jen "insolvenční zákon"), by důvod přijmout jiný závěr, byl dán, jen kdyby určoval jinak insolvenční zákon. Žádné ustanovení insolvenčního zákona však důvod vykládat uvedenou problematiku jinak (než v rozsudku sp. zn. 31 Odo 677/2005) pro insolvenční poměry nezakládá.
III
Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s názorem dovolacího soudu, když se domnívá, že věc nebyla správně právně posouzena a uvádí, že předmětné odůvodnění je nedostatečné a nepřezkoumatelné, nelze z něj "zjistit na základě jakých myšlenkových konstrukcí rozhodl dovolací soud o odmítnutí dovolání". Poukázala dále na zákaz svévole a na právo seznámit se s důvody, pro které bylo její dovolání odmítnuto, neboť pouhé odkazování na judikaturu ("ustálenou rozhodovací praxi") bez vysvětlení aplikovatelnosti konkrétního rozhodnutí na souzenou věc nepovažuje v této souvislosti za dostatečné.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, výčet stěžovatelkou uvedených rozhodnutí a jejich procesní stav, jakož i argumentaci stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Oba insolvenční soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo, podrobně a přiléhavě jej (v souladu s judikaturou) vyložily; navíc argumentace obou soudu je jasná a komplementární. Obdobně uzavřel také Nejvyšší soud, když detailně připomněl a vysvětlil vlastní judikaturu a zdůraznil, že na jejich (ustálených) závěrech nemá důvod cokoli měnit, a to ani na základě argumentace předestřené stěžovatelkou v souzené věci. Ústavní soud dodává, že stěžovatelka spíše licituje s postupem insolvenčních soudů (navíc v nepřesně označené věci) a dovolacího soudu, když z obsahu jejich odůvodnění je naprosto jasná linie argumentace a aplikovatelnosti na souzenou věc. Nejedná se proto o nedostatečná či nepřezkoumatelná odůvodnění dotčených rozhodnutí, ale spíše o přístup stěžovatelky, při kterém si dotváří vlastní úsudky, jež by mohly být pro ni a především z jejího úhlu pohledu vhodné.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Všechny tři soudy věci věnovaly náležitou pozornost, aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily.
Pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 č. j. 101 VSPH 457/2017-60 a Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017 č. j. 60 Icm 3317/2016-37, které se týkají souzené věci, v níž Nejvyšší soud v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 29 ICdo 83/2018 dosud nerozhodl, nezbývá Ústavnímu soudu nic jiného, než aby ústavní stížnost v této části odmítl jako návrh nepřípustný. Vede jej k tomu mimo jiné stav, kdy stěžovatelka podala proti citovanému usnesení vrchního soudu dovolání a tento opravný prostředek je třeba považovat za tzv. poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ostatně podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu