ECLI:CZ:US:2019:1.US.2589.18.1
sp. zn. I. ÚS 2589/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Buriana, zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2018 č. j. 28 Co 103/2018-80 a proti výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. ledna 2018 č. j. 51 C 285/2017-48, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Marty Dubské Pakostové, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení a výroků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 53 333 Kč z titulu nezaplacení části odměny komplexního právního zastoupení. Soudní poplatek měl činit 2 667 Kč. Usnesením obvodního soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 51 C 285/2017-12 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku a poučen, že po marném uplynutí lhůty dojde k zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v určené lhůtě soudní poplatek nezaplatil, bylo usnesením obvodního soudu ze dne 1. 12. 2017 č. j. 51 C 285/2017-38 řízení zastaveno. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání a současně s jeho podáním požádal o osvobození od soudních poplatků. Tuto žádost odůvodnil tím, že jeho stávající majetkové poměry mu neumožňují zaplatit poplatek, neboť mu před obdržením výzvy k zaplacení bylo omezeno právo disponovat se svými finančními prostředky na bankovních účtech.
3. Výrokem I. usnesení obvodního soudu ze dne 11. 1. 2018 č. j. 51 C 285/2017-48 nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků a výrokem II. mu nebyla prodloužena lhůta k zaplacení soudního poplatku za návrh na zahájení řízení podle usnesení obvodního soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 51 C 285/2017-12. Obvodní soud v odůvodnění odkázal na ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle nějž lze osvobození od soudních poplatků přiznat tehdy, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. K prvnímu předpokladu obvodní soud konstatoval, že stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit jeho majetkové poměry. K druhému předpokladu uvedl, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel nezaplatil poplatek za návrh na zahájení řízení a o následku byl poučen. Ve lhůtě k zaplacení poplatku nesdělil okolnosti, které by osvědčily hrozbu nebezpečí z prodlení či by dokládaly nemožnost zaplatit soudní poplatek, ani nepožádal o prodloužení lhůty. To učinil až společně s podáním odvolání proti usnesení o zastavení řízení. Ke dni 1. 10. 2017 navíc došlo k nemožnosti zhojit nezaplacení soudního poplatku po soudem stanovené lhůtě, což stěžovateli s právním vzděláním navíc právně zastoupenému mělo být známo.
4. Proti výroku I. usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm v prvé řadě opět poukázal na nepříznivou majetkovou situaci. Současně však nesouhlasil se závěry o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva. Upozornil, že před uplynutím lhůty k zaplacení soudního poplatku zaslal obvodní soud vedlejší účastnici žalobu k vyjádření, čímž zahájil úkony ve věci samé, a podle ustanovení §9 odst. 4 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), již nemohl řízení zastavit. Obvodnímu soud dále vytkl, že jej nepoučil o následcích nezaplacení soudního poplatku podle stavu právní úpravy od 1. 10. 2017. Poslední výtka byla zaměřena na skutečnost, že obvodní soud do podání odvolání nerozhodl o žádosti o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí, a namísto toho rozhodl o neprodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, o což nikdy nežádal.
5. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 5. 2018 č. j. 2 Co 103/2018-80 byl výrok I. usnesení obvodního soudu potvrzen. Městský soud v odůvodnění stejně jako obvodní soud analyzoval zákonné předpoklady osvobození od soudních poplatků. V nyní posuzované věci lze podle městského soudu pod zřejmě bezúspěšné uplatňování práva podřadit i bezúspěšné uplatnění opravného prostředku. Dále uvedl, že stěžovatel byl ve výzvě k zaplacení soudního poplatku poučen o následcích marného uplynutí lhůty k zaplacení, jakož i možnosti sdělit okolnosti osvědčující nebezpečí z prodlení nebo doložit nemožnost bez své viny zaplatit soudní poplatek. Městský soud rovněž dodal, že dosud nedošlo k zahájení jednání ve věci samé. Poslední část odůvodnění se soustředila na nesouhlas s námitkou stěžovatele, že nebyl poučen o nové právní úpravě.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci dosavadního řízení a odůvodnění napadených usnesení v prvé řadě uvádí, že nesouhlasí se závěry obecných soudů o svém pochybení. Podle jeho tvrzení byl obvodním soudem pouze poučen o tom, že může požádat o osvobození od soudních poplatků, avšak bez určení jakékoliv lhůty. Základní východisko rozhodnutí obecných soudů proto považuje za nesprávné. K tomu dodává, že z žádného ustanovení o. s. ř. rovněž nevyplývá možnost omezit uplatnění práva na osvobození od soudních poplatků jakoukoliv lhůtou, neboť takový postup by znamenal omezení práva na přístup k soudu. Stěžovatel proto trvá na závěru, že požádal-li o osvobození od soudních poplatků po uplynutí lhůty, postupoval podle práva. Proto jeho žádost nelze považovat za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Z ústavní stížnosti je rovněž zřejmá námitka, že obvodní soud již nemohl řízení zastavit, neboť začal ve věci samé jednat, a to výzvou vedlejší účastnice, aby se vyjádřila k žalobě.
7. Další část ústavní stížnosti je zaměřena na popis majetkových poměrů stěžovatele, k jejichž posouzení se s ohledem na závěr o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva obecné soudy vůbec nedostaly, což považuje za závažné pochybení. Uvádí, že mu bylo omezeno právo disponovat s finančními prostředky na bankovních účtech, je zaměstnán u Městské části Praha 22, je zatížen dluhy vůči dalším osobám, trpí četnými zdravotními problémy a podílí se na péči o sestru své manželky.
8. Poslední část ústavní stížnosti se soustředí na tvrzení, že obvodní soud dosud nerozhodl o jeho žádosti o odložení splatnosti soudního poplatku a namísto toho rozhodl o návrhu na prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, který nikdy neučinil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího činnosti. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
12. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o nenaplnění předpokladů osvobození od soudních poplatků, zejména se závěrem o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva.
13. Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, přičemž přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, kdy toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů osvobození od soudních poplatků je otázkou podústavního práva, do jejíhož řešení Ústavní soud není oprávněn jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
14. Osvobození od soudních poplatků představuje zcela výjimečný postup, jehož účelem je odstranění nebezpečí odmítnutí spravedlnosti u osob, které nemají objektivní možnost zákonem stanovený poplatek zaplatit. Účelem právní úpravy je však také zajistit, aby institut osvobození od soudních poplatků nebyl nadužíván v případech, kdy podaný návrh nemůže vést k úspěchu. Proto právní úprava obsažená v §138 odst. 1 o. s. ř. stanovuje povinnost kumulativního naplnění dvou předpokladů, a to doložení nepříznivých poměrů a učinění závěru, že ze strany žadatele nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Zákon nestanoví, v jakém pořadí je třeba uvedené předpoklady zkoumat, proto nelze za nesprávný považovat ten postup, kdy se obecné soudy primárně soustředily právě na zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
15. Závěry obvodního a městského soudu jsou shodně postaveny na skutečnosti, že stěžovatel ve lhůtě obsažené v usnesení obvodního soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 51 C 285/2017-12 nezaplatil soudní poplatek, nesdělil žádné okolnosti osvědčující hrozbu nebezpečí z prodlení, ani nedoložil, že bez své viny nemohl poplatek zaplatit. V tomto usnesení byl stěžovatel navíc poučen, že v případě marného uplynutí lhůty bude řízení zastaveno. Argumentace stěžovatele je postavena na tvrzení, že v uvedené výzvě není nikde stanoveno, v jaké lhůtě může požádat o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud s tímto argumentem souhlasí, avšak současně stěžovatele upozorňuje, že je třeba odlišovat podání žádosti o osvobození od soudního poplatku v situaci, kdy řízení dosud nebylo zastaveno, a v situaci, kdy k zastavení řízení již došlo. V prvním případě je účelem vyhnutí se zastavení řízení a jeho řádné pokračování, zatímco v druhém případě by již šlo o zvrácení účinků vydaného rozhodnutí. V tomto případě je však třeba ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. striktně vázat na možné postupy vymezené v zákoně o soudních poplatcích, neboť již nejde o přiznání osvobození od soudních poplatků, ale zrušení rozhodnutí o zastavení řízení. Podle §9 tohoto zákona se řízení pro marné uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku nezastaví, začal-li soud již jednat o věci samé, vznikla-li povinnost zaplatit poplatek poplatníku, kterému soud v řízení ustanovil opatrovníka jako účastníku, jehož pobyt není znám nebo jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, je-li zde nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit, nebo došlo-li k rozšíření návrhu na zahájení řízení v téže věci nebo rozšířil-li poplatník odvolání nebo dovolání poté, co soud začal jednat o věci samé. Předmětem odvolání v nyní posuzované věci proto mohla být pouze tvrzení o nesplnění předpokladů pro zastavení řízení, avšak výlučně spočívající v některém z důvodů vymezených v §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích. Stěžovatel však argumentoval pouze naplněním předpokladu podle §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích, kdy tvrdil, že obvodní soud již začal jednat ve věci samé, avšak tento argument byl obvodním i městský soudem správně vyvrácen. Stěžovatel nesprávně spojuje vyzvání vedlejší účastnice jako žalované k vyjádření se zahájením jednání, což jsou zcela odlišné procesní instituty. Ve smyslu §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích stěžovatel nic dalšího neuváděl, proto je zřejmé, že jeho odvolání představuje bezúspěšně uplatněný opravný prostředek. Z toho důvodu již nebylo ani povinností obvodního nebo městského soudu se zabývat majetkovými poměry, neboť jeden z kumulativních předpokladů osvobození od soudních poplatků nebyl naplněn. Nad rámec uvedeného Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu, že stěžovatel své nepříznivé poměry nedokládal ničím konkrétním.
16. Ústavní soud se nemohl zabývat tvrzením stěžovatele, že dosud nebylo rozhodnuto o žádosti o odložení splatnosti soudního poplatku, neboť výrok II. napadeného usnesení obvodního soudu nebyl ústavní stížností dotčen a podle poučení obsaženého v napadeném usnesení bylo možné proti tomuto výroku podat námitky.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu