ECLI:CZ:US:2019:1.US.26.19.1
sp. zn. I. ÚS 26/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti S. A. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem se sídlem Most, Čsl. armády 2112, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 1 T 141/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (stěžovatel v petitu ústavní stížnosti uvádí, že jde o rozsudek Městského soudu v Praze, avšak jde o zjevný omyl). Tímto rozsudkem mu byl při nezměněném výroku o vině pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), b) odst. 2 trestního zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. 1 T 141/2012 uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti dvou měsíců, a trest propadnutí věci. Stěžovatel se rovněž dovolává toho, aby Ústavní soud ústavní stížnost neodmítnul s ohledem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel byl v napadeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 poučen o možnosti podat odvolání. V ústavní stížnosti se nezmiňuje, že by odvolání podal, ústavní stížnost ani proti žádnému rozhodnutí Městského soudu v Praze nesměřuje. Lze tedy vycházet z toho, že stěžovatel v dané věci odvolání nepodal.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu, na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V daném případě stěžovatel mohl podle ustanovení §245 trestního řádu podat proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 řádný opravný prostředek - odvolání; o této možnosti byl v rozsudku řádně poučen, avšak nevyužil jí.
Jestliže se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl s ohledem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, musí Ústavní soud připomenout, že citované ustanovení lze aplikovat pouze v případě, kdy byla ústavní stížnost podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl vydán dne 30. 3. 2015, nabyl právní moci 25. 8. 2015 a ústavní stížnost byla podána dne 2. 1. 2019, je zjevné, že v posuzovaném případě uvedená podmínka splněna nebyla.
Ústavní soud dále pro úplnost připomíná, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 242/03 a III. ÚS 4161/16). Stěžovatel naplnění tohoto předpokladu nijak podrobně neodůvodňuje a omezuje se pouze na tvrzení, že se v jeho případě jedná o výjimečnou situaci, kterou zákon nepředpokládá, takže svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ústavní soud však tento názor nesdílí, neboť napadené rozhodnutí se týká výhradně zájmů samotného stěžovatele. Proto nepovažuje za splněnou ani tuto podmínku aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj