ECLI:CZ:US:2019:1.US.264.19.1
sp. zn. I. ÚS 264/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů S.I.D., a.s., Ondříčkova 39/580, Praha 3, a Miloslava Štěpána, zastoupených Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Kaplická 1037/12, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018 č. j. 22 Cdo 2520/2018-160, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018 č. j. 25 Co 410/2017-130 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 5. 2017 č. j. 17 C 178/2016-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že stěžovatelka S.I.D., a.s., je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 na stavbě bez č. p./č. e., garáž, postavené na v něm uvedeném pozemku (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že stěžovatel Miloslav Štěpán je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 na stavbě bez č. p./č. e., garáž, postavené na v něm uvedeném pozemku (výrok II.), zamítl žalobu na určení, že stavba garáží evidovaných v katastru nemovitostí jako stavba bez č. p./č. e., garáž, postavená na v něm uvedeném pozemku, jakož i stavba garáží nezapsaných v katastru nemovitostí, postavená na v něm uvedených pozemcích, jsou jako jeden celek ohraničené katastrální hranicí pozemku a s ním sousedícími pozemky; a katastrální hranicí pozemku a s ním sousedícími pozemky, vše v k. ú. Žižkov, a že garáže postavené na pozemcích jsou součástí budovy, která je postavena na v něm uvedených pozemcích (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Obvodní soud zamítl žalobu jako nedůvodnou mimo jiné s tím, že stěžovatelé nemohou být (spolu)vlastníky něčeho, co na základě zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."), nabýt nemohli a co v souladu s tím ani nabýt nechtěli. Soud dodal, že nedostatek vůle nabýt podzemní garáže zároveň představuje nedostatek dobré víry stěžovatelů, popř. jejich právních předchůdců, že jsou oprávněnými držiteli podzemních garáží (např. z hlediska vydržení).
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (výroky I., II. a III.) potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi stěžovateli a žalovaným (výrok IV.) změnil jen výši nákladů, jinak v tomto výroku potvrdil a ve výroku o nákladech řízení mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí (výrok V.) změnil jen výši nákladů, jinak i v tomto výroku potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Městský soud konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl správně, poukázal na přehlednost, jasnost, srozumitelnost a stručnost jeho rozsudku i na dostatek skutkových zjištění; připomněl ustálenost judikatury v tom, že při privatizaci provedené podle zákona č. 92/1991 Sb. nebylo možno převést jiný státní majetek než ten, který byl vymezen v privatizačním projektu.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle §237 o. s. ř. a §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Jestliže se měl totiž odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nemůže jít současně o situaci, že by šlo o otázku dosud neřešenou, tj. že by žádná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k dané otázce neexistovala. Nejvyšší soud poukázal také na to, že stěžovatelé, kteří dovoláním napadli výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byly potvrzeny výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, ve skutečnosti svou dovolací argumentací proti správnosti těchto výroků nijak nebrojí, naopak je potvrzují. Dovolání není přípustné ani proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně. Tento žalobní návrh byl zamítnut s tím, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení; s tímto závěrem dovolací soud souhlasil, byť považoval za vhodné jej argumentačně upřesnit. V této souvislosti připomněl, že v případě nezbytnosti vyjasnit vlastnictví určitého předmětu, který není věcí v právním slova smyslu a za situace, kdy se účastník domáhá určení, že má vlastnické právo k tomuto předmětu coby součásti věci hlavní se judikatura Nejvyššího soudu ustálila na tom, že žalobní petit je pak nutno formulovat tak, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto součásti věci hlavní (srov. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1671/2005, 22 Cdo 5515/2007, 22 Cdo 2716/2011 a 22 Cdo 2221/2016). Dovolací soud proto v zdůraznil, že pokud v souzené věci výrokem III. rozsudku soudu prvního stupně, který byl potvrzen výrokem I. rozsudku odvolacího soudu, byla zamítnuta žaloba na určení, že v rozsudku blíže specifikované garáže jsou součástí budovy postavené na pozemcích, vše v příslušném katastrálním území, není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť takto formulovaný žalobní návrh nedeklaruje vlastnické právo ani jiný právní vztah ke garážím jakožto součásti jiné (hlavní) věci, nýbrž toliko směřuje k deklaraci existence právní skutečnosti, tedy že garáž je součástí jiné (hlavní) věci. Judikatura, na kterou stěžovatelé ve svém dovolání poukázali, přitom tento závěr nikterak nezpochybňuje.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti popsali dosavadní procesní a skutkový stav souzené věci. Následně poměrně obsáhle poukazovali především na to, že Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl bez věcného posouzení a zcela formalisticky ztotožnil jejich požadavek, resp. žalobní návrh pouze se zněním petitu žaloby, ačkoliv ze žalobních tvrzení stěžovatelů vyplývalo, že cílem podané žaloby je dosáhnout určení vlastnického práva ke garážím. Tím, že dovolání odmítl pro nepřípustnost, odepřel stěžovatelům právo na věcné projednání. Stěžovatelé konečně poukázali na to, že ústavnímu požadavku na poskytnutí efektivní soudní ochrany odpovídá nárok na to, aby byl "konkrétní spor po skutkové stránce projednán", a to z více způsobů tím z nich, který k tomuto skutkovému projednání směřuje a naplňuje smysl a účel podané žaloby.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro svá rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Pouhá polemika stěžovatelů se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejich základních práv. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu a poukázaly na obsáhlou známou judikaturu.
Ústavní soud neshledal opodstatněným tvrzení stěžovatelů o formalistickém přístupu soudů (a Nejvyššího soudu především), neboť z odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů lze jasně dovodit, že soudy návrhy stěžovatelů neignorovaly a dostatečně se s nimi vypořádaly. V této souvislosti nemůže mimo jiné nepřipomenout civilními soudy dostatečně věcně i právně prokázanou skutečnost, že k předmětné nemovitosti (garáže) (spolu)vlastnické právo stěžovatelům nevzniklo a tedy, že nemohou být ani důvodné žalobní požadavky stěžovatelů, které by z tohoto vlastnictví vycházely. Ústavní soud považuje za přiléhavý závěr Nejvyššího soudu, že za této situace je bezpředmětné se blíže zabývat otázkou, zdali vymezené garáže jsou věcí samostatnou či toliko součástí věcí jiné. Z obsahu rozhodnutí civilních soudů přitom jasně a jednoznačně vyplývá, že se zabývaly žalobním návrhem v celém jeho rozsahu a závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání se jejich ústavního práva na spravedlivý proces nedotkl. Argumentace stěžovatelů obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly soudy k jejich rozhodnutí. Ostatně již odvolací soud stěžovatelům připomněl, že odhlížejí od podstaty věci a smyslu, jakož i účelu aplikovaných právních norem (srov. také nález sp. zn. IV. ÚS 253/03, popř. také nález sp. zn. I. ÚS 563/11). Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelé se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jejich opakované výtky, jimž soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelům opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu v judikatuře.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, obsáhlá, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu