ECLI:CZ:US:2019:1.US.2648.19.1
sp. zn. I. ÚS 2648/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Martina Sysla a Terezy Vašinkové, zastoupených Mgr. Gabrielem Brenkou, Štěpánská 17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 984/2019, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 15 Co 335/2018, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 15 C 54/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 8. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatelé domáhali (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 18. 2. 2013), aby jim žalovaní zaplatili částku 3.960.000 Kč s příslušenstvím, která sestává z částky 300.000 Kč z titulu smluvní pokuty a z částky 3.660.000 Kč z titulu nákladů jimi vynaložených na úpravu pronajaté nebytové jednotky na půdní byt. Nárok odůvodnili tvrzením, že nájemní smlouvou ze dne 10. 8. 2005 ve znění dodatku ze dne 30. 12. 2006, se jako nájemníci zavázali k úpravám nebytové jednotky na půdní byt a Marie Hovorková jako pronajímatelka se zavázala uzavřít s nimi nájemní smlouvu k takto vzniklému bytu za tam uvedených podmínek; nebude-li nájemní smlouva uzavřena do dvou měsíců od kolaudace nebytového prostoru na byt (jak se nakonec v tomto případě stalo), zavázala se k úhradě smluvní pokuty ve výši 300.000 Kč a současně k úhradě vyčíslených nákladů v souvislosti s přestavbou. Žalovaní - dědici po Marii Hovorkové, zemřelé 13. 8. 2010 - jsou pak povinni uhradit požadovanou částku, neboť jsou odpovědni za dluhy, které na ně přešly zůstavitelčinou smrtí.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že nájemní poměr stěžovatelů k nebytové jednotce skončil ke dni 30. 6. 2009, neboť ve smyslu ustanovení §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, došlo k prodloužení nájemní smlouvy o jeden rok. Dne 16. 10. 2009 vydal stavební odbor Úřadu Městské části Praha 10 rozhodnutí, kterým povolil užívání stavební úpravy - půdní vestavby dvougeneračního bytu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé podali žalobu dne 18. 2. 2013, dospěl Obvodní soud pro Prahu 10 k závěru, že nárok stěžovatelů je promlčen. Účastníci smlouvy o nájmu nebytového prostoru si ujednali splatnost investic do dvou měsíců od právní moci kolaudačního rozhodnutí, tj. odlišně od ustanovení §667 OZ. Kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 10. 2009 a prvý den, kdy mohli žalobci nárok na investice u pronajímatelky uplatnit, připadl na 22. 12. 2009. Od tohoto data nastal běh 3leté promlčecí doby, která uplynula dne 22. 12. 2012. Žaloba byla přitom podána až dne 18. 2. 2013, tedy po uplynutí 3leté promlčecí doby. O následně podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ve věci podané dovolání odmítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že darovací smlouva mezi Marií Hovorkovou a Jiřím Hovorkou je dle jejich mínění neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Vychází přitom z toho, že smluvní strany byly minimálně srozuměny s tím, že po přechodu vlastnictví k nebytovému prostoru již nebude Marie Hovorková schopna sjednat se stěžovateli žádnou nájemní smlouvu. Marie Hovorková se uzavřením darovací smlouvy zbavila dotčené nemovitosti a soudní vymáhání jakýchkoliv finančních pohledávek po ní bylo podle stěžovatelů nereálné, protože se stala nemajetnou. Stěžovatelé nesouhlasili s tím, že by neuvedli konkrétní okolnosti, které jim bránily v tom, aby svá práva uplatnili u soudu včas. Obecné soudy nevzaly v potaz, že převodem vlastnictví nebytové jednotky bylo znemožněno uzavření nové nájemní smlouvy k bytu. Stěžovatelé mají za to, že v předmětném případě došlo k výjimečně intenzivnímu zásahu do principu jejich právní jistoty, vyvracející námitku promlčení.
III.
Za účelem posouzení předmětného případu si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 15 C 54/2013, přičemž po jeho seznámení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci není pochyb o tom, že se stěžovatelé nachází ve složitém postavení, neboť účinky plynutí času vyvolávají v jejich právní sféře závažné důsledky. Z toho důvodu se Ústavní soud při posuzování případu zaměřil nejen na to, zda obecné soudy dodržely všechny kautely spravedlivého procesu, ale zejména pak, jak se vypořádaly se vznesenou námitkou promlčení, jež je podle názoru stěžovatelů v rozporu s dobrými mravy.
Z odůvodnění všech ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, právě této námitce věnovaly obecné soudy náležitou pozornost a pečlivě se jí zabývaly. Nalézací soud konstatoval, že se nejedná o natolik výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití tohoto institutu. Stěžovatelé mají nepochybně pravdu v tom, že uzavřením darovací smlouvy původní vlastnice pozbyla možnost uzavřít se stěžovateli nájemní smlouvu. To však ještě neznamená, že účinností darovací smlouvy došlo k zániku všech závazků, jimiž byla Marie Hovorková ve vztahu ke stěžovatelům zavázána. Původní nájemní smlouva byla totiž konstruována tak, že po kolaudaci nebytového prostoru na byt, dojde mezi účastníky k uzavření dlouhodobé nájemní smlouvy nebo k úhradě investovaných peněžních prostředků. Pokud stěžovatelé poukazují na to, že uzavřením darovací smlouvy se pronajímatelka stala prakticky nemajetnou, nic to nemění na podmínkách investování, na kterých se Marie Hovorková se stěžovateli dohodla v původní nájemní smlouvě. K uvedenému dlužno dodat, že za takto dohodnutých podmínek by se stěžovatelé dostali do nejistého postavení při jakémkoli převodu nemovitosti, a to bez ohledu na pozdější úmrtí původní pronajímatelky, neboť závazek k náhradě provedené investice měl toliko obligační charakter.
Soud prvního stupně přiléhavě konstatoval, že stěžovatelé poté, co byl byt kolaudován tj. po datu 21. 11. 2009 nepodnikli žádné adekvátní právní kroky k tomu, aby si svůj nárok na vrácení investice zajistili. V souvislosti s uzavřením darovací smlouvy a následným úmrtím zůstavitelky soud prvního stupně zcela správně poukázal na související judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v obdobných případech nemůže věřitel vyčkávat skončení dědického řízení. Se smrtí zůstavitele zákon nespojuje, byť jen dočasnou, nevymahatelnost věřitelovy pohledávky.
Krajský soud v Praze závěry soudu prvního stupně shrnul, přičemž vyzvedl, že stěžovatelé zůstali ve věci nečinní i přesto, že jim v březnu 2010 bylo avizováno, že předmětný byt bude předmětem převodu. K obdobným závěrům pak v odůvodnění odmítavého usnesení dospěl též Nejvyšší soud, který mimo jiné připomenul zásadu vigilantibus iura scripta sunt.
V souvislosti s projednávaným případem je Ústavní soud toho názoru, že všechna napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a jsou zcela ústavně konformní. Z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel hájí svá práva i v jiném, dosud neskončeném soudním řízení, jehož výsledek nyní nelze předjímat. Nicméně není pochyb o tom, že s ohledem na fakticky provedenou investici, kdy se stěžovatelé na úkor původní pronajímatelky či jejího právního nástupce nijak neobohatili, nachází se zde široké pole působnosti pro nalezení podmínek vedoucích k uzavření smíru. Není v moci práva postihnout všechny situace, do nichž se člověk během svého života dostane, a o to více je v mezilidských vztazích třeba ocenit snahu o nalezení vzájemného konsensu, který by umožnil oběma stranám důstojné ukončení vzájemné půtky. To zvláště za situace, kdy se stěžovatelé fakticky nedomáhají ničeho, na co by v morální rovině neměli právo.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu