ECLI:CZ:US:2019:1.US.2650.19.1
sp. zn. I. ÚS 2650/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Oldřicha Vrány, zastoupeného JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem Veselá 237/37, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019 č. j. 20 Cdo 1325/2019-139 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2018 č. j. 21 Co 193/2018-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 (odst. 1) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Praze změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 4. 2018 č. j. 78 EXE 5207/2017-72 tak, že vyhověl návrhu povinné na zastavení exekuce. Exekučním titulem je usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 10. 2016, kterým byla schválena dohoda dědiců, tj. dvou oprávněných a povinné, podle níž povinné připadl družstevní podíl k bytu a byla jí stanovena povinnost každému oprávněnému vyplatit 433 333,33 Kč. Pasiva pozůstalosti tvořily náklady pohřbu zaplaceného povinnou ve výši 10 764 Kč, dluh za bytovým družstvem z titulu nezaplaceného nájemného a služeb od 1. 12. 2015 (úmrtí zůstavitelky) do 30. 9. 2016 (potvrzení dědictví) ve výši 38 679 Kč, který uhradila povinná, a pohledávka povinné za zůstavitelkou ve výši 150 000 Kč. Povinná již uhradila každému oprávněnému 366 852,33 Kč.
Soudy dospěly k závěru, že pohledávka povinné za zůstavitelkou ve výši 150 000 Kč je započitatelná na dluh povinné vůči oprávněným, a to ve výši 50 000 Kč proti každému z oprávněných; rovněž je započitatelná pohledávka povinné ve výši 3 588 Kč vůči každému z oprávněných, pokud jde o náklady pohřbu zůstavitelky. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že povinné vůči oprávněným vznikla započitatelná pohledávka i z titulu povinnou zaplaceného nájemného bytovému družstvu za období od 1. 12. 2015 do 30. 9. 2016, neboť smrtí zůstavitelky vzniklo společenství dědiců, které trvalo až do doby potvrzení nabytí dědictví; v tomto období spravovali pozůstalost všichni dědicové a na jejich společenství se vztahovala zvláštní ustanovení občanského zákoníku o společenství jmění. Jestliže povinná uhradila veškerá pasiva, má právo je započíst proti plněním, která má podle dědické dohody zaplatit oprávněným. Existence zápočtu na plnění přisouzené exekučním titulem je proto důvodem pro zastavení exekuce. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán ani důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (sp. zn. 21 Cdo 1820/99, 33 Cdo 1858/2008, 21 Cdo 794/2008).
Stěžovatel namítá, že družstevní podíl v bytovém družstvu se všemi právy a povinnostmi (včetně práva nájmu) zdědila povinná, a to ke dni úmrtí zůstavitelky. Z tohoto důvodu nese plnou odpovědnost za závazky vůči bytovému družstvu, což se týká i období ode dne úmrtí zůstavitelky do rozhodnutí o vypořádání dědictví. Vzhledem k tomu, že dluh na nájemném je výlučným dluhem povinné, jeho zaplacením povinné vůči oprávněným jako dědicům pohledávka nevznikla a není tak ani možné její započtení na dluh vymáhaný v exekuci.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto je odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům. Odvolací a Nejvyšší soud zejména zdůraznily, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (tedy i družstevního podílu) a z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně (tedy zavázáni i z nájmu družstevního bytu). Právní názor dovolatelů, že každý z dědiců odpovídá za dluhy, které vznikly do doby vypořádání dědictví na majetku, který posléze každý sám zdědil, je tak nesprávný. Námitka, že oprávnění nebyli dědici a z dědictví ničeho nezískali, rovněž není případná, neboť členský podíl k družstevnímu bytu sice zdědila povinná, avšak oproti povinnosti k vyplacení vypořádacího podílu každému z dědiců, a to ve výši 1/3 hodnoty nabytého majetku zůstavitelky. Nejvyšší soud rovněž dostatečně objasnil rozdílnost projednávané věci s jeho rozsudkem sp. zn. 26 Cdo 681/2014, kde byl řešen vztah mezi všemi dědici a třetími osobami (družstvem) poté, co došlo k pravomocnému vypořádání dědictví a nikoliv vzájemný vztah mezi dědici a jejich vzájemným vypořádáním za dobu od smrti zůstavitele do právní moci rozhodnutí o vypořádá dědictví.
Ústavní soud neshledává důvod, aby v rozporu se svými kompetencemi znovu meritorně přezkoumával rozhodnutí civilních soudů a nahrazoval jejich úvahy vlastními. Problematikou se podrobně zabýval Nejvyšší soud při přezkumu předloženého dovolání, přičemž jeho závěrům podloženým předchozí judikaturou Nejvyššího soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud dodává, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu