ECLI:CZ:US:2019:1.US.2695.19.1
sp. zn. I. ÚS 2695/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Švecové, zastoupené Mgr. Pavlem Lízalem, advokátem, sídlem Vavrečkova 7074, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. června 2019 č. j. 9 Afs 64/2019-52, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 1. 2019 č. j. 30 A 124/2018-39. Stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala ochrany před nezákonným zásahem Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen "žalovaný"), který měl spočívat ve vydání výzvy ze dne 22. 11. 2017 č. j. 1861575/17/3301-61561-703068 k prokázání příjmů dle §38x odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), za období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2016. Správce daně požadoval po stěžovatelce prokázání vzniku a původu příjmů a dalších skutečností souvisejících s nárůstem jejího jmění, spotřebou a jiným vydáním.
3. Shora specifikovaným rozsudkem krajský soud žalobu na ochranu před nezákonným zásahem dle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s."), zamítl. Krajský soud uvedl v odůvodnění, že stěžovatelka po celou dobu při prokazování původu majetku byla pasivní a správci daně nenabídla žádné vysvětlení o původu svých příjmů, jen uplatňovala námitky ohledně zákonnosti procesního postupu. Správce daně po seznámení s výsledkem postupu dne 10. 8. 2018 uvedl, že proces stanovený výzvou dle §38x odst. 1 zákon o daních z příjmů se vztahuje jen na období 2015 a 2016, u zdaňovacích období 2010 - 2014 již uplynula lhůta pro stanovení daně. Stěžovatelka až poté sdělila, že její příjmy mají původ od jejího manžela.
4. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Vyložil, že v daném případě byla ve správním řízení v souladu se zákonem uplatněna žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného podle §82 s. ř. s. proti vedení daňové kontroly. S ohledem na to, že krajský soud vycházel ze skutečnosti, že se jedná o konstitutivní (zápurčí) žalobu a rozhodl na základě skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu (§87 odst. 1 s. ř. s. věta před středníkem), neshledal důvody pro zákaz pokračovat správci daně v postupu. Dále uvedl, že v napadeném rozsudku správně zohlednil časové hledisko, že lhůta k vyměření daně 2010 - 2014 uplynula. Nejvyšší správní soud v odůvodnění uvedl, že neshledal odepření práva stěžovatelky seznámit se a nahlížet do podstatné části daňového spisu, proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky proti rozhodnutí krajského soudu, které již uplatnila v řízení před Nejvyšším správním soudem. Tvrdila, že částka 14 869 397 Kč, na níž správce daně vyčíslil nárůst jmění, spotřeby a jiných vydání stěžovatelky za období od roku 2010 - 2016, byla již na první pohled chybná, a požadovala ji tudíž relevantně doložit. Jelikož stěžovatelka takovými příjmy nedisponovala, nedávala jí tato částka žádný smysl. Správce daně však odmítl doložit analýzu bankovních účtů, čímž se stěžovatelka dostala do situace, kdy má prokazovat skutečnosti, které jsou ve sféře žalovaného a nejsou jí zpřístupněny. Polemizuje s interpretací zákonných ustanovení Nejvyšším správním soudem, který dospěl k závěru, že obsah pochybností předestřený v průběhu postupu správce daně jsou konkrétní a odůvodněné úvahy správce daně. Poukázala na §38x zákona o daních z příjmů, ze kterého vyplývá, že správce daně má prvotní důkazní břemeno a je povinen poplatníkovi konkretizovat ve výzvě, které skutečnosti požaduje prokázat, aby došlo k odstranění pochybností.
6. Stěžovatelka tvrdila, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to jak v řízení před krajským soudem, který věc hodnotil zcela chybně a v rozporu se zákonem, ale také v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka byla vyzvána k prokázání skutečností, které nebyly ve výzvě správce daně relevantním způsobem uvedeny, nelze přičítat k její tíži negativní dopady vyplývající z postupu správce daně, respektive obsahu předmětné výzvy. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu, dle které je tvrzení nezákonnosti předmětné výzvy správné a navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností.
7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
8. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1216/13; všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. [srov. kupř. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud dále připomíná, že není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavní soud zdůrazňuje, že právě Nejvyššímu správnímu soudu, jehož rozhodnutí je v daném případě napadáno, přísluší primární role při sjednocování judikatury v oblasti správního soudnictví, tj. sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu a zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu právní názor Nejvyššího správního soudu koresponduje textu a smyslu aplikovaných předpisů, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení otázky, zda žalovaný správce daně při vydání výzvy k prokázání majetku postupoval v souladu s §38x zákona o daních z příjmů dostatečně rychle a efektivně. Podrobně a s odkazy na svou judikaturu se věnoval výkladu §82 a násl. s. ř. s. (žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu), který je obranou i proti postupu zahájeného výzvou k prokázání příjmů dle §38x zákon o daních z příjmů. Postup dle §38x zákona o daních z příjmů se neděje v zahájeném správním řízení a nemusí skončit vydáním rozhodnutí. Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že tímto ustanovením, které bylo vloženo do zákona o dani z příjmů, nedochází k nepřípustné retroaktivitě, neboť nejsou nijak měněny hmotněprávní povinnosti daňového subjektu, ale jedná se jen o nový procesní nástroj správce daně.
12. Ústavní soud v neposlední řadě připomíná, že pojem spravedlivého procesu zahrnuje právo na kontradiktorní řízení, z nějž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443)]. Tato zásada platí pro důkazy a vyjádření předložené účastníky řízení i obstarané a provedené soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Soud musí sám dodržovat zásadu kontradiktornosti, zejména pokud rozhoduje spor na základě důvodu uplatněného z úřední povinnosti nebo námitky vznesené z úřední povinnosti [viz nález ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16 (N 193/83 SbNU 135)]. Právo na kontradiktorní řízení není absolutní a jeho šíře se může lišit v závislosti na zvláštnostech dotčeného řízení. Určujícím prvkem je otázka, zda jeden z účastníků soudního řízení "byl překvapen" skutečností, že soud založil své rozhodnutí na důvodu uplatněném z úřední povinnosti (viz nález sp. zn. II. ÚS 771/16, bod 16). Zásada kontradiktornosti vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník (viz nález ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 909/17, bod 21).
13. Nejvyšší správní soud poukázal na obsah rozhodnutí krajského soudu, z něhož vyplynulo, že správce daně v předmětné výzvě k prokázání příjmů stěžovatelce podrobně specifikoval položky, ze kterých odhadl nárůst jejího jmění, spotřeby a jiných vydání. Veškeré podklady jsou součástí daňového spisu a není pravdou, že by je správce daně odmítl stěžovatelce zpřístupnit. Vydání stěžovatelky byla stanovena na základě informací získaných od bankovních subjektů (výpisy z účtů stěžovatelky), které žalovaný zpracoval do tabulek. Se všemi dokumenty byla stěžovatelka seznámena. Při ústním jednání dne 12. 2. 2018 seznámil správce daně stěžovatelku též s tabulkami, které vytvořil pro vlastní potřebu v průběhu analýzy bankovních účtů. Správce daně dal stěžovatelce možnost vyjádřit se ke konkrétním položkám nárůstu jejího jmění (stavba rodinného domu, pořízení 2 automobilů) a ke konkrétní spotřebě a jiným vydáním (pohyby na účtech). Tyto údaje stěžovatelka mohla rozporovat. Kromě tvrzení, že vyčíslená částka je "na první pohled chybná" a neodpovídá tomu, co si "matně pamatuje", však zůstala pasivní a vznášela pouze procesní výhrady. Ve vztahu ke zdaňovacím obdobím 2010 - 2014 správce daně konstatoval, že za tato zdaňovací období již nelze daň stanovit, neboť uplynula prekluzivní lhůta. Až poté stěžovatelka žalovanému sdělila, že převážná část jejích výdajů byla hrazena z finančních prostředků jejího manžela Ladislava Švece.
14. Nejvyšší správní soud ověřil, že ve správním spise žalovaného se nacházejí výpisy o pohybech na bankovních účtech stěžovatelky v období let 2010 - 2016 vedených u České spořitelny, a. s., Československé obchodní banky, a. s. a Komerční banky, a. s. Správce daně v tabulce na str. 3 výzvy k prokázání příjmů sečetl pro každý rok vydání z bankovních účtů, součet takto zjištěných vydání činí dle žalovaného 7 105 218,61 Kč, přičemž kreditování těchto účtů bylo prováděno především prostřednictvím hotovostních vkladů na pobočkách a bankomatech v celkové výši 7 325 015 Kč. Na základě žádosti stěžovatelky poskytl správce daně dne 12. 2. 2018 při ústním jednání zástupci stěžovatelky podrobnější tabulky k jednotlivým bankovním účtům, kde jsou u každého účtu za každý rok výdaje rozděleny podle jejich druhu (výběry a platby kartou, výběry v hotovosti, odchozí bezhotovostní platby), stejně tak i příjmy (vklady na pobočce, vklady bankomatem, vklady třetí osobou). Žádné další podklady či analýzy k bankovním účtům se ve správním spise nenacházejí, což správce daně stěžovatelce též sdělil písemností ze dne 9. 5. 2018. Za této situace postup žalovaného (neposkytnutí analýzy bankovních účtů) nepředstavuje nezákonný zásah do práv stěžovatelky, neboť nebylo zjištěno, že by správce daně disponoval jakoukoli další analýzou bankovních účtů stěžovatelky než tou, kterou jí v průběhu postupu již poskytl. Napadený rozsudek proto není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tudíž kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
15. Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatelka poukazovala, na její věc nedopadají.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2019
Vladimíra Sládeček v. r.
předseda senátu