ECLI:CZ:US:2019:1.US.2769.19.1
sp. zn. I. ÚS 2769/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2019, č. j. 4 To 12/2019-13377, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, a to konkrétně v rozsahu jeho výroku II., jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel byl obžalován spolu s dalšími několika osobami ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 50 T 3/2010, byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu; jednalo se o v pořadí třetí zprošťující rozhodnutí krajského soudu, poté, co předchozí rozhodnutí krajského soudu bylo Vrchním soudem v Olomouci v odvolacím řízení zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, a to zejména s ohledem na shledané vady dokazování a zjišťování skutkového stavu (nedostatečný rozsah dokazování, rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, nelogické a nepřesvědčivé závěry).
3. K odvolání státního zástupce proti rozsudku krajského soudu ze dne 22. 8. 2017 Vrchní soud v Olomouci usnesením napadeným ústavní stížností zrušil rozsudek krajského soudu a věc vrátil krajskému soudu, aby ve věci učinil rozhodnutí nové (výrok I.), a podle §262 trestního řádu krajskému soudu nařídil, aby věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu (výrok II.). Vrchní soud shledal, že krajský soud na jeho předchozí výhrady nereagoval, setrvale ignoroval důkazy odporující jeho (krajského soudu) stanovisku, dokazování doplnil jen formálně a zopakoval závěry shodné se svým předchozím rozhodnutím, podložené především vyjádřeními obžalovaných, které krajský soud nekriticky převzal a vyšel z nich. Postup podle §262 trestního řádu vrchní soud odůvodnil tím, že přístup senátu krajského soudu k předchozímu zrušujícímu rozhodnutí vrchního soudu zakládá vysokou pravděpodobnost opětovného nerespektování právního názoru a závazných pokynů vrchního soudu směřujících k doplnění dokazování a k provedení všestranného a logického zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, a to s ohledem na jednostranné hodnocení provedených důkazů a opomíjení podstatných skutečností.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti ústavní stížností napadenému výroku o povinnosti krajského soudu projednat a rozhodnout věc v jiném složení senátu. Upozorňuje na obecné pravidlo nezměnitelnosti rozhodovacího tělesa, z níž tato možnost představuje restriktivně pojímanou výjimku. Nadužívání této možnosti odporuje i zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení. I v případě zrušení rozhodnutí odvolacím soudem by měl mít možnost v řízení pokračovat a dokončit jej soudce či senát, který je již s podstatnými okolnostmi věci obeznámen a mohl by mít možnost se z případných chyb poučit do budoucna. Stěžovatel se domnívá, že senát v původním složení byl jistě schopen řízení ukončit způsobem, který by odvolací soud mohl aprobovat. V předchozím "druhém" rozsudku krajský soud plně respektoval pokyny odvolacího soudu a řádně doplnil dokazování, tedy doplnil znalecké posudky ke stanovení hodnot DPH soudní znalkyní Mgr. Leinovou, opětovně vyslechl soudního znalce prof. Ing. Melcocha, CSc., který se podrobně vyjádřil k lihovaru využívanému společností VKS i k jeho kapacitě. Vyjádřil se nejen ke stavu kotle a vlivu technického stavu na výtěžnost lihovaru, ale zabýval se i otázkou používaných surovin. Zdůraznil, že lihovar ve Skutči byl v takovém stavu, že nebyl schopen pracovat ani na 50 %. Znalec dále uvedl, že není schopen stanovit ani teoreticky výrobní kapacitu u lihovaru VKS. Lihovar údajně pochází z 30. let 20. století a je mimo svou životnost, což rovněž ovlivňuje jeho kapacitu.
5. Stěžovatel se domnívá, že z následného postupu krajského soudu nelze dospět k závěru, který by svědčil o jeho otevřeném nerespektování závazného právního názoru vrchního soudu ve smyslu opakovaného nedodržení jeho dostatečně konkrétních pokynů (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3780/13) v tak intenzivní míře, která by postup podle §262 trestního řádu odůvodňovala.
6. Podle názoru stěžovatele skutečným problémem dané věci zřejmě není nerespektování rozhodnutí instančně nadřízeného soudu ve smyslu nedodržení jeho dostatečně konkrétně vysloveného právního názoru anebo neodstranění vytknuté závažné vady řízení, které by dokonce dosahovaly intenzity umožňující uvedené výjimečné opatření, nýbrž názorový a možná až hodnotový nesoulad mezi oběma soudy. Tento názorový rozpor však dle stěžovatele není postačující pro postup podle uvedeného ustanovení, když navíc vrchní soud nijak konkrétně nevymezuje, jaké pochybení či nedodržení pokynů k doplnění dokazování v postupu soudu prvního stupně zjistil. Stěžovatel se domnívá, že vrchní soud nevytýká krajskému soudu opomenutí některých důkazů, ale způsob jejich vyhodnocení. Tím v podstatě soudu prvního stupně vnucuje své právní názory. K takovému postupu by však citované ustanovení nemělo sloužit. Stěžovatel se domnívá, že vrchní soud si již vytvořil své skutkové závěry ohledně dvou variant možností vyrobení množství zpracovaného lihu, jež naznačil v prvním svém zrušujícím usnesení jako jakýsi "modus operandi", který dříve aproboval v jiném trestním řízení, které se týkalo obžalovaného M. L. (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 5 T 22/2007, rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 2010, sp. zn. 3 To 59/2009).
7. Stěžovatel odkazuje i na judikaturu kárného senátu, podle níž vydání nezákonného rozhodnutí odůvodněného jiným právním názorem automaticky nepředstavuje důvod pro zahájení kárného řízení (rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 16 Kss 6/2012).
8. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejících rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak tehdy, byly-li by závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či vykazovaly-li by znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud nejprve konstatuje, že ústavní stížnost byla podána toliko proti výroku, kterým Vrchní soud v Olomouci nařídil, aby daná věc u krajského soudu byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní stížnost tedy nenapadá samotné zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu vrchním soudem. Proto a v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval výlučně otázkou dodržení ústavních požadavků na postup vrchního soudu dle §262 trestního řádu (nařízení změny rozhodujícího senátu), nikoli dalšími otázkami, zejména hodnocením konkrétní důkazní situace (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. 2. 2019, bod 39).
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci (senátu) podle §262 trestního řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné. Nejde však o institut protiústavní, při jehož aplikaci by snad bylo možno "automaticky" dovozovat porušení práva na zákonného soudce. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; možnost výjimečné změny v osobě soudce, na základě právní úpravy v zákoně (čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny), nevylučuje. Je na zvážení odvolacího soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2885/15 ze dne 30. 3. 2016 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3978/17 ze dne 23. 10. 2018, bod 30). Ustanovení §262 trestního řádu je nutné vykládat v souvislosti s §259 odst. 5 písm. a) trestního řádu, podle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl rozsudkem nalézacího soudu zproštěn. Použití §262 trestního řádu je v některých případech (v podstatě jedinou) možností, jak ukončit opakovanou "výměnu názorů" mezi soudy prvního a druhého stupně a vyhnout se tak bezúčelnému prodlužování trestního řízení. Použití citovaného ustanovení přitom musí být motivováno snahou zajistit všechny roviny práva na spravedlivý proces, nikoliv snahou o jejich eliminaci [usnesení sp. zn. III. ÚS 746/17 ze dne 5. 6. 2018, bod 29; srov. též nález sp. zn. I. ÚS 564/17 ze dne 13. 4. 2017 (N 60/85 SbNU 101), bod 27].
13. Ústavní soud opakovaně připomíná, že postup odvolacího soudu podle §262 trestního řádu lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. S ohledem na okolnosti se může jednat třeba i o situaci opakovaného nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu ze strany nalézacího soudu. Je přitom nezbytné, aby v takovém případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutí nalézacího soudu. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek nalézacího soudu a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto například může zavázat nalézací soud, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případě aby některé důkazy zopakoval či provedl další důkazy [§2 odst. 6, §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu]; dostojí-li však rozhodnutí nalézacího soudu těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391), bod 19; nález sp. zn. I. ÚS 564/17 ze dne 13. 4. 2017 (N 60/85 SbNU 101), bod 28; či nález sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. 2. 2019, bod 34]. Odvolací soud tedy není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které neprovedl. K porušení ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce tak při postupu podle §262 trestního řádu může dojít zvláště tehdy, pokud odvolací soud svůj závěr o nutnosti tohoto postupu náležitě neodůvodní nebo pokud tento závěr opře o důvody evidentně nepřípadné [viz nález sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 206/75 SbNU 313), bod 17; a nález sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016 (N 118/81 SbNU 833), bod 56].
14. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by vrchní soud při přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému senátu krajského soudu vykročil ze shora popsaných ústavněprávních mezí pro použití dotčeného §262 trestního řádu. Jeho rozhodnutí v tomto ohledu je podloženo důvody, které nelze považovat za evidentně nepřípadné. Vrchní soud uvedl, že krajský soud opakovaně hodnotí provedené důkazy jednostranně, podstatné skutečnosti opomíjí, nevypořádává se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zaměřuje se na revidování jednotlivých argumentů obžaloby bez náležitého zhodnocení důkazní situace jako celku; vrchní soud též krajskému soudu vytkl, že některé jeho podstatné závěry týkající se zjišťování vzniklé škody nemají oporu v provedených důkazech a jeho odůvodnění celkově působí nepřesvědčivě a nelogicky a nesvědčí o splnění požadavků na hodnocení důkazů daných §2 odst. 6 trestního řádu. Takové výhrady obecně mohou být použity pro zdůvodnění nutnosti postupu podle §262 trestního řádu (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 564/17 ze dne 13. 4. 2017, citovaný výše; či usnesení sp. zn. I. ÚS 1258/16 ze dne 16. 8. 2016). V posuzovaném případě mimoto nelze přehlédnout podstatnou shodu prvního a druhého rozhodnutí krajského soudu ve věci - obě rozhodnutí jsou velmi rozsáhlá (čítající desítky stránek) a z valné části je tvoří shodný přepis výpovědí jednotlivých obžalovaných a svědků; v reakci na první zrušující rozhodnutí vrchního soudu přitom krajský soud dokazování doplnil ne zcela v rozsahu indikovaném vrchním soudem a blíže se nezabýval ani významnými okolnostmi, respektive důkazy, které podle vrchního soudu prve pominul, nýbrž setrval na svých původních závěrech. Za těchto okolností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí vrchního soudu podle §262 trestního řádu vybočilo z ústavněprávních mezí a vedlo k porušení práva stěžovatelů na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud závěrem opakuje, že odvolací soud v trestním řízení nepřekračuje svou pravomoc, pokud nalézacímu soudu vytýká jeho hodnocení důkazů či přezkoumává jeho skutkové závěry - úlohou odvolacího soudu je také dohlížet, aby nalézací soud prováděl a hodnotil provedené důkazy plně v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu; a důvodem pro zrušení rozhodnutí nalézacího soudu je i nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění, nevypořádání se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí či pochybnosti o správnosti jeho skutkových zjištění (§258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu). Odvolací soud však není oprávněn nahrazovat činnost soudu prvního stupně ani sám hodnotit důkazy, které sám neprovedl, ba dokonce v tom smyslu zavazovat nalézací soud. Odvolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat, které skutečnosti vzít v potaz; nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31), bod 40]. Takovými pokyny, směřujícími k určitým závěrům při hodnocení řízení, by samozřejmě nalézací soud nemohl být vázán.
16. S ohledem na shora uvedený závěr o neporušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zvláště jeho práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, byla podaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu