ECLI:CZ:US:2019:1.US.2873.18.1
sp. zn. I. ÚS 2873/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Remord s. r. o., se sídlem Karpatské námestie 10A, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Peterem Reblánem, advokátem, se sídlem Půlkruhová 786/20, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2018 č. j. 30 Cdo 169/2018-679, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. srpna 2018 a doplněné podáními dne 27. srpna 2018, 21. září 2018, 22. září 2018 a 24. září 2018, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2018 č. j. 30 Cdo 169/2018-679. Podle tvrzení stěžovatelky, byla napadeným rozhodnutím porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka spojila ústavní stížnost s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku II. napadeného rozhodnutí do právoplatnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti a dále s návrhem, aby stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 5 400 Kč, a Nejvyššímu soudu byla uložena povinnost tyto náklady řízení stěžovatelce zaplatit.
2. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. září 2017 č. j. 26 Evc 5/2016-449, ve znění opravného usnesení ze dne 9. října 2017 č. j. 26 Evc 5/2016-466, v řízení o zaplacení 55 000 000 Kč s příslušenstvím, vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.), uložil procesní nástupkyni žalobkyně CZT a. s. zaplatit žalované SK Tabák, s. r. o. (nyní stěžovatelka) na náhradě nákladů řízení částku 233 250 Kč (výrok III.), procesní nástupkyni žalobkyně CZT a. s. přiznal osvobození od soudních poplatků ve výši 95 % (výrok IV.) a uložil procesní nástupkyni žalobkyně CZT a. s. zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 21 500 Kč (výrok V.).
3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 26. října 2017 č. j. 47 Co 205/2017-533 změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a II. tak, že se mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Hradci Králové nevyslovuje a řízení se nezastavuje (výrok I.), dále zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III., IV. a V. (výrok II. a III.).
4. Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. (výrok I.), z důvodu, že neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř, neboť stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud rovněž stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobkyni CZT a. s. náklady dovolacího řízení ve výši 80 586 Kč (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že dovolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí aplikoval obsoletní právní úpravu, předcházející zahájení dovolacího řízení i vydání odvolacího rozhodnutí, neboť dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017, přestože dovolání stěžovatelky bylo soudu doručeno dne 20. listopadu 2017 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 26. října 2017.
6. Dále stěžovatelka vyslovila nesouhlas se závěrem učiněným Nejvyšším soudem, že v dovolání nebylo řádně vymezeno, v čem stěžovatelka spatřovala splnění přípustnosti dovolání. Stěžovatelka si je vědoma, že dovolání nepodala v rigidní formální struktuře, v úpravě jejího textu rozděleného do jednotlivých částí na obecné náležitosti a zvláštní náležitosti pro dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., avšak i přesto je přesvědčena, že dovolání obsahovalo všechny náležitosti, včetně vymezení toho, v čem konkrétně spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nový právní akt Evropské unie - Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/943 ze dne 8. června 2016, o ochraně nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístupněním (Ú. v. EÚ L 157).
7. Z uvedených důvodů a s ohledem na individuální okolnosti případu, je podle názoru stěžovatelky vhodné, aby Ústavní soud posoudil, zda procesní postup a extrémní požadavky dovolacího soudu, uvedené v napadeném rozhodnutí, jsou udržitelné a ústavně konformní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Vyjádření účastníka řízení
9. Ústavní soud doručil ústavní stížnost Nejvyššímu soudu, aby se k ní vyjádřil. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 8. října 2018 k jednotlivým námitkám uvedl následující.
10. K námitce ohledně použití nesprávné časové verze o. s. ř. dovolací soud poukázal na to, že zákonem č. 296/2017 Sb., který nabyl účinnosti dne 30. září 2017, byla sice v určitém rozsahu novelizována část o. s. ř. upravující dovolání, avšak pouze v ustanoveních §238 a některých následujících. Z toho lze dovodit, že i nadále platí beze změny úprava obsažená v ustanovení §237 o. s. ř., podle kterého, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se dovolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Je tedy zřejmé, že nová právní úprava neměla žádný vliv na právní úpravu přípustnosti dovolání, a tudíž námitka stěžovatelky, že dovolací soud nemohl poskytnout ochranu jejích práv způsobem stanoveným zákonem, jelikož nepostupoval v souladu s platným účinným právem, není co do své podstaty důvodná.
11. K tvrzení stěžovatelky, že ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. se ve svém dovolání neomezila pouze na citaci/parafrázování §237 o. s. ř, k tomu dovolací soud uvedl, že řádně stěžovatelka právní otázku vymezila až v ústavní stížnosti, ve které uvedla, že "na evropské úrovni se od 5. července 2016 poprvé v acquis communautaire Evropské unie vymezuje know-how, nezávisle od národního práva, a to Směrnicí EU 2016/943, což znamená, že Směrnici EU 2016/943 dovolací soud nikdy neposuzoval a neřešil ani otázky s ní související." Z podaného dovolání podle názoru dovolacího soudu, zřejmé není, že u této otázky stěžovatelka dovozuje přípustnost dovolání z toho, že se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Dále stěžovatelka uvedla, že řešená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, kdy "na poskytnutí know-how se nemá uplatnit čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení EU 1215/2012, ale s ohledem na Směrnici EU 2016/943 se má uplatnit jeho čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá zarážka". Stěžovatelka v této souvislosti považuje požadavek dovolacího soudu, aby určila konkrétní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se má odchýlit, za přehnaný, když je podle ní patrné, jak odvolací soud rozhodl a tedy bylo zjevné, o jakou ustálenou rozhodovací praxi se má jednat. Podle stěžovatelky není vymezení konkrétní ustálené rozhodovací praxe podle zákona náležitostí dovolání, naopak ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu je ve smyslu o. s. ř. skutečností dovolacímu soudu známou z jeho činnosti a pro dovolací soud jde o notorietu. Rozhodnutí dovolacího soudu tak stěžovatelka považuje za vnitřně nekoherentní, extrémně formalistické a upírající jí právo na přístup k soudu. Dovolací soud má za to, že tvrzení stěžovatelky uvedená v ústavní stížnosti svědčí o jejím nepochopení právní úpravy a stěžovatelka se snaží zvrátit pro ni nepříznivý výsledek odvolacího řízení tím, že polemizuje s právním názorem odvolacího soudu bez reflexe k judikatuře dovolacího soudu. Dovolací soud poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 s tím, že odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým pouze proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a judikatury Nejvyššího soudu mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v o. s. ř. zcela popřen a ústavně konformní požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam.
12. Dovolací soud je přesvědčen, že případy, kdy je dovolání odmítnuto pro nesplnění zákonných náležitostí, nezakládají rozpor s Úmluvou. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje právo na přístup k soudu, toto právo však není absolutní a dovoluje jistá omezení, neboť samotná povaha tohoto práva vyžaduje, aby bylo upraveno jednotlivými státy, které mají v tomto ohledu určitý prostor pro vlastní uvážení (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. února 1975 ve věci Golder proti Spojenému království, stížnost č. 4451/70, §35, 36 a 38 a ze dne 20. dubna 2004 ve věci Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00, §29). Je třeba vzít v úvahu, že podle Evropského soudu pro lidská práva mohou být podmínky pro přístup k soudu u dovolacího soudu přísnější a více formální, vzhledem k specifické úloze dovolacího soudu a k tomu, že dovolací řízení následují až po projednání věci před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Ve světle výše uvedeného je podle názoru dovolacího soudu třeba dospět k závěru, že stanovení povinných náležitostí dovolání je omezením proporcionálním a jde o přípustný prostředek, který je v rozumné rovnováze s cílem, jehož má být dosáhnuto, tedy s rychlejším a efektivnějším řízením u dovolacího soudu.
13. Závěrem svého vyjádření dovolací soud uvedl, že i kdyby veškeré námitky stěžovatelky byly důvodné, nemohlo odmítnutím jejího dovolání dojít k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, jak se stěžovatelka domnívá. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatelce nebylo upřeno právo na projednání její věci před soudem, když byla toliko zamítnuta jej námitka nedostatku mezinárodní příslušnosti. Stěžovatelce se tedy bezpochyby dostane řádného procesu před Okresním soudem v Hradci Králové. Nedostatek mezinárodní příslušnosti, i kdyby byl v této věci dán, je totiž zhojitelným nedostatkem podmínek řízení a sám o sobě nevede k porušení práva na spravedlivý proces, a to ani tehdy, kdyby řízení proběhlo před mezinárodně nepříslušným soudem (srov. čl. 45 odst. 3 nařízení Brusel I bis). Už jen proto nemohou námitky stěžovatelky dosáhnout ústavně právního rozměru. Nejvyšší soud proto navrhoval, aby ústavní stížnost Ústavní soud, pokud ji neodmítne, zamítl.
V.
Replika stěžovatelky
14. Stěžovatelka ve své replice k vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2018 zopakovala svá tvrzení, uvedená v ústavní stížnosti s tím, že na základě vyjádření dovolacího soudu považuje za nespornou skutečnost, že dovolací soud v rozporu s právním pořádkem použil v řízení a také jako základ pro své rozhodnutí nesprávný právní předpis. Podle názoru stěžovatelky nelze vyloučit, že dovolací soud na věc aplikoval i další paragrafy z o. s. ř. v nesprávném (obsoletním) znění, tj. postupoval contra legem, kdy ve smyslu §167 odst. 2 ve spojení s §157 odst. 2 o. s. ř. není povinností soudu v odůvodnění vyjmenovávat konkrétní paragrafy aplikované na věc (pouze se uvede posouzení věci po právní stránce). Toto platí o to víc, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto a lze jednoznačně určit, že odůvodnění usnesení ex lege nemuselo být vyčerpávající i s ohledem na §243f odst. 3 o. s. ř., který dovolacímu soudu určuje povinnost v takovémto případu uvést pouze zjednodušené odůvodnění. Stěžovatelka zastává názor, že postup ani napadené rozhodnutí dovolacího soudu nelze označit jinak než za exces (error iuris), kterým neodůvodněně a mimo ústavních mezí došlo k zásahu do ústavních práv a svobod stěžovatelky.
15. Pokud se jedná o vymezení otázky, na vyřešení které závisí rozhodnutí dovolacího soudu a která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, s názorem vyjádřeným dovolacím soudem si stěžovatelka dovoluje nesouhlasit s tím, že právní otázka, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, byla do dovolacího řízení vnesena. Stěžovatelka si postup Nejvyššího soudu vysvětluje tak, že tento soud jednoduše zapomněl dovolání posoudit i ve vztahu k jeho přípustnosti na základě předpokladu, kterým je existence "právní otázky neřešené dovolacím soudem", který stěžovatelka uplatnila v rámci dovolacího řízení, do dovolacího řízení ho vnesla a který také vyplývá z dovolacího spisu.
16. Ke druhému stěžovatelkou uplatněnému předpokladu přípustnosti dovolání (potřeba odklonu od ustálené rozhodovací praxe) dovolací soud uvedl, že stěžovatelka neurčila konkrétní ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Stěžovatelka má za to, že §237 o. s. ř. neukládá povinnost dovolateli vymezit ani specifikovat ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, přičemž posouzení potřeby odklonu od ustálené judikatury nepovažuje stěžovatelka za otázku čistě právní. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je zákonnou povinností Nejvyššího soudu sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů (vč. dovolacího) v občanském soudním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudu ex officio zaujímat stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu.
17. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že od počátku aktivně a opakovaně namítá místní nepříslušnost soudů České republiky. Nejvyšší soud při tom opomíjí, že pro účastníka řízení je právně velice významné určení mezinárodní ne/příslušnosti, tj. ve kterém ze států Evropské unie reálně bude řízení v jeho věci probíhat, a to také s ohledem na principy právní jistoty, na znalost právního prostředí, znalost právní úpravy, jazyka řízení, vzdálenosti (mezi místy, kde by ex lege řízení probíhat mělo a kde v důsledku bezpráví probíhá), s ohledem na náklady za právní služby, náklady řízení (včetně výše a možnosti osvobození od soudních poplatků) a jeho rychlost, možnosti uplatňování prostředků procesního útoku nebo procesní obrany apod.
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud vzal v úvahu obsah podané ústavní stížnosti, obsah podaného dovolání, vyjádření dovolacího soudu i repliku stěžovatelky, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
20. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
21. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci dovolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, že vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně, přičemž v předmětné věci vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, kdy z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje stěžovatelka pro jednotlivé dovolací důvody za splněný.
22. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud při tom poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
23. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dovolací soud se podaným dovoláním řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
24. K námitce vznesené stěžovatelkou, že dovolací soud vycházel z jiného než pro posouzení věci aktuálního znění zákona, je třeba dát stěžovatelce za pravdu, že se tak stalo. Nicméně, i s odkazem na vyjádření dovolacího soudu k ústavní stížnosti ze dne 8. října 2018, Ústavní soud konstatuje, že nová právní úprava neměla žádný vliv na právní úpravu přípustnosti dovolání. Nelze ani přehlédnout, že z ústavní stížnost stěžovatelky nevyplývají žádné skutečnosti, na základě kterých by došlo k ovlivnění rozhodnutí takovým intenzivním způsobem, aby s ním bylo možné identifikovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Tato skutečnost tedy neposouvá danou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud již opakovaně vyjádřil, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Přezkum z pohledu zásad spravedlivého procesu je limitovaný a především pro něj platí, že pouhá (podústavní, věcná nebo procesní) "nesprávnost" není jeho referenčním kritériem (srov. usnesení ze dne 16. září 2014 sp. zn. II. ÚS 1684/14, ze dne 14. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 137/17 a ze dne 27. února 2018 sp. zn. II. ÚS 3381/17).
25. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti II. výroku ústavní stížností napadeného rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
26. Pokud se týká návrhu stěžovatelky, aby byla Nejvyššímu soudu uložena povinnost zaplatit jí náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti, nejsou splněny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu