ECLI:CZ:US:2019:1.US.2904.19.1
sp. zn. I. ÚS 2904/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jan S. (jedná se o pseudonym), toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Lenkou Krčovou, advokátkou se sídlem Politických obětí 118, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 744/2019-1623 ze dne 25. 6. 2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 1/2019-1525 ze dne 28. 2. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 34 T 3/2018-1428 ze dne 23. 10. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), zvlášť závažným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dále zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. a), b) c) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Těchto jednání se měl stěžovatel dopustit ve vztahu k rodinným příslušníkům ve svém obydlí, a to způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že stěžejním důkazem trestního řízení byly znalecké posudky z oboru dětské psychiatrie a z oblasti dětské psychologie, které však dle něj byly zadány a pořízeny v době před rozšířením trestního stíhání o jeho sexuálně motivované jednání, a nemohly se tak stát dostatečným podkladem pro posouzení těchto nových skutků. Děti ve svých výpovědích nic nenaznačovaly, nebyly v tomto ohledu dotazovány na žádné podrobnosti. Poté, co byla doplněna výpověď obou dívek o popis okolností sexuálního obtěžování a znásilnění, ale již nebyly tyto výpovědi opětovně podrobeny testu věrohodnosti. Stěžovatel v té spojitosti rovněž poukázal na přílišnou obecnost a rozpory mezi jednotlivými posudky, s čímž se soudy nevypořádaly. Přitom současně odmítly návrh stěžovatele na doplnění dokazování znaleckým posudkem, jakož i dalším důkazním materiálem, z něhož by byla vyplynula technická nemožnost průběhu znásilnění. Stěžovatel rovněž namítl, že mu byl uložen zcela nepřiměřený trest. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné pochybení, které by si žádalo jejich zrušení, neshledal. Soudy všech stupňů se s okruhem námitek brojících proti znaleckým posudkům dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly. Předně je třeba uvést, že znalci se při svých šetřeních zaměřili na intelektové schopnosti a další řadu vlastností souvisejících s psychikou dětí celkově, a nesoustředili se úzce na jejich věrohodnost ve vztahu k tomu kterému konkrétnímu výroku. Předmětem znaleckého zkoumání byly osobnosti dětí a jejich významné rysy, nikoli jejich dílčí projevy. Znalkyně nezjistily žádné sklony k patologické lhavosti či jejich ovlivnění druhými, pouze zachytily mírné konfabulace, které se ale vyskytují běžně a které nemají na hodnotu jejich vystupování a sdělování druhým žádný podstatný vliv. Za této situace nelze rozumně dospět k závěru o nepoužitelnosti výsledků znaleckého zkoumání pro hodnocení výpovědí dětí ve vztahu ke skutkům sexuálně motivované povahy. Nadto výpovědi svědků, kteří byli podrobeni znaleckému zkoumání z psychiatrického i psychologického hlediska, týkající se stěžovatelovy sexuálně motivované trestné činnosti, nestojí osamoceny, ale korespondují jim další provedené důkazy jako například sdělení Krizového centra v Ostravě či vyjádření Armády spásy v Havířově, úřední záznam zasahujících policistů atd.
Soudy se též patřičně vypořádaly s argumenty obhajoby o obecnosti znaleckých posudků i s námitkou jejich údajné rozpornosti. Rozpor měl spočívat v tom, že zatímco znalkyně z oboru dětské psychiatrie u jedné z dívek shledala přítomnost posttraumatické stresové poruchy, znalkyně z oboru dětské psychologie u téže nezletilé neshledala syndrom týrané osoby. V rámci slyšení v hlavním líčení však posledně uvedená znalkyně objasnila, že posttraumatická stresová porucha představuje lékařskou diagnózu, kdežto syndrom týrané osoby je psychickým stavem projevujícím se hlavně navenek vůči ostatním osobám. Posttraumatická stresová porucha je naproti tomu souhrnem konkrétních zdravotních příznaků psychického a fyzického zdraví osoby, nikoli jejího obecného duševního rozpoložení vnímaného ostatními. Posttraumatická stresová porucha se může rozvíjet a měnit, což může vést k rozvoji úzkosti. Uvedené jevy se tedy navzájem nevylučují. Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za zcela dostačující (srov. str. 32 - 33 a str. 54 - 55 napadeného rozsudku krajského soudu). Ani s námitkami tvrzené obecnosti znaleckých posudků se Ústavní soud neztotožňuje. Jak bylo shora vyloženo, znalci se zaměřili na celkové prošetření psychického stavu dětí, které má logicky širší záběr, a tím i větší vypovídací hodnotu, než kdyby se byli omezili na dílčí projevy jejich osobností. Znalecké zkoumání přitom bylo dostatečně individualizované, poněvadž zohlednilo specifické rysy u každého z dětí, jakož i u dalších zkoumaných osob, které ve věci vypovídaly.
Ústavní soud nepřisvědčuje ani námitkám stran tzv. opomenutých důkazů. Vypracování dalšího znaleckého posudku nebylo dle krajského soudu zapotřebí v kontextu vyjasnění zdánlivého rozporu mezi posttraumatickou stresovou poruchou a syndromem týrané osoby, výslechu obou znalkyň, v jehož rámci obhajoba využila možnost klást znalkyním doplňující dotazy, celkové jednoznačnosti a provázanosti obou znaleckých zkoumání a jejich výsledků, jakož i v neposlední řadě s přihlédnutím k souladu závěrů znaleckých posudků s dalšími v řízení provedenými důkazy (srov. bod 16 na str. 42 rozsudku soudu prvního stupně). I toto zdůvodnění pokládá Ústavní soud za přesvědčivé a řádné. Obdobně krajský soud vyložil, proč neshledává účelným provádění dalších důkazů navržených obhajobou, včetně místního šetření a fotodokumentace sklepa a garáže předmětného rodinného domu. V podrobnostech lze na postoj krajského soudu k důkazním návrhům obhajoby zcela odkázat (viz bod 38 na str. 52 - 53).
Stěžovatel svou výhradu ohledně uložení zcela nepřiměřeného trestu v ústavní stížnosti nijak dále nerozvedl, obdobně jako v odvolání (viz bod 20 napadeného usnesení vrchního soudu), jen ji dal do souvislosti s předchozími tvrzeními o porušení svých práv. Ústavní soud žádné pochybení krajského soudu při ukládání trestu nezjistil. Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 9 let při rozpětí trestní sazby 5 až 12 let rozhodně není ani dle názoru Ústavního soudu nepřiměřeně přísný, uváží-li se povaha, četnost a způsob jednání, za která byl stěžovatel odsouzen. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu