ECLI:CZ:US:2019:1.US.299.19.1
sp. zn. I. ÚS 299/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Magdy Berkové, zastoupené Mgr. Liborem Duškem, advokátem se sídlem K Nemocnici 2375/2a, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, č. j. 27 Cdo 6066/2017-1364, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
II.
Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 42 Cm 18/2010, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro vady v souladu s §243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/16 ze dne 28. 11. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelkou podané dovolání jednak vůbec nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu (dovolatel nesdělil, které ze zákonných hledisek považuje za splněné), jednak ani neuvádí žádný konkrétní způsobilý důvod dovolání. Mezi povinné náležitosti dovolání přitom dle §241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).
Ústavní soud se seznámil s dovoláním stěžovatelky, založeným ve spise krajského soudu, a zjistil, že je prosté vymezení přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje ustanovení §237 o. s. ř. Stěžovatelka se v dovolání zaměřuje na vymezení právního posouzení věci, ovšem toto posouzení nevymezuje ve vztahu k dovolacím důvodům, obsaženým v ustanovení §237 o. s. ř. Stěžovatelkou podané dovolání tedy postrádá především jakékoli napojení na dosavadní relevantní rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, či případně Ústavního soudu, a vůbec žádným, natožpak konkrétním, způsobem se nevěnuje otázce, který z předpokladů přípustnosti dovolání vyjmenovaný v §237 občanského soudního řádu by měl být v daném případě splněn.
Ústavní soud tak považuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho napadeném rozhodnutí za přiléhavé a neshledává, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Podaná ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu