ECLI:CZ:US:2019:1.US.3008.18.1
sp. zn. I. ÚS 3008/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Petrou Severovou, advokátkou, se sídlem 5. května 163, Sokolov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. dubna 2017 č. j. 51 T 8/2016-2825, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2017 č. j. 11 To 69/2017-3003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018 č. j. 11 Tdo 540/2018-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. září 2018 a doplněné podáními ze dne 1. listopadu 2018 a 5. listopadu 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 51 T 8/2016 vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. dubna 2017 č. j. 51 T 8/2016-2825 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku a pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti a půl roku a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli bylo též uloženo ochranné protitoxikomanické léčení ambulantní formou.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2017 č. j. 11 To 69/2017-3003 zamítnuto.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018 č. j. 11 Tdo 540/2018-87 pak bylo dovolání, podané stěžovatelem, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal procesní pochybení, ke kterému mělo dojít při trestním řízení před obecnými soudy, a to že poškozeného C. T. N. a spoluobžalovaného J. S., který má ve věci stejný zájem jako ostatní obžalovaní, tedy také jako stěžovatel, zastupoval advokát Mgr. Ivo Žižkovský, přičemž poškozeného C. T. N. zastupoval jako obžalovaného v související trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech.
6. Stěžovatel má za to, že Mgr. Ivo Žižkovský se mohl od poškozeného C. T. N. dozvědět okolnosti nebo skutečnosti, které mohly být ve střetu se zájmem spoluobžalovaného J. S., a došlo i ke střetu se zájmy stěžovatele a tedy k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
7. Podle názoru stěžovatele se odvolací soud s touto vznesenou námitkou vypořádal na straně 10 svého rozhodnutí a uzavřel, že námitka stěžovatele je nedůvodná. Nedůvodnost přitom spatřoval ve skutečnosti, že Mgr. Ivo Žižkovský sdělil, že nezastupuje poškozené D. L. A. a L. R. N. a zastupuje pouze obžalovaného J. S.. Přitom poškozeným byl v předmětné věci C. T. N.
8. Podle tvrzení stěžovatele, v podstatě shodnou argumentaci odvolacího soudu převzal i soud dovolací, který v odůvodnění v bodu 59. uvedl, že poukazuje na sdělení Mgr. Ivo Žižkovského ze dne 15. září 2016. Podle názoru Nejvyššího soudu pak námitka vznesená stěžovatelem byla neurčitá.
9. Stěžovatel se s názorem Nejvyššího soudu neztotožňuje, když o možné kolizi advokáta Mgr. Ivo Žižkovského se dozvěděl v rámci prostudování spisu při skončení vyšetřování. Na možnou kolizi od této doby orgány činné v trestním řízení opakovaně upozorňoval. Podle tvrzení stěžovatele orgány činné v trestním řízení nesplnily svůj úkol, odstraňovat překážky, které by mohly bránit řádnému výkonu práv obhajoby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva na spravedlivý proces, ani k porušení práva na obhajobu v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v trestním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
13. Je zjevné, že stěžovatel se snaží svojí procesní námitkou provedené trestní řízení zpochybnit. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřenou námitku uplatnil již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se touto námitkou soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s ní vypořádaly.
14. Především je nezbytné připomenout, jak plyne z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že stěžovatel se ve své výpovědi v hlavním líčení přiznal, že se předmětného jednání účastnil a jeho recidiva je spojená s psychotropními látkami. Proto soud stěžovateli vedle ukládaného trestu odnětí svobody uložil i ochranné opatření, v podobě ochranného léčení protitoxikomanického, stanoveného v ambulantní formě.
15. Odvolací soud vznesenou procesní námitku ohledně střetu zájmů obhájce spoluobžalovaného J. S. Mgr. Žižkovského posoudil jako nedůvodnou s odkazem na č. l. 2109, kde je založeno sdělení Mgr. Žižkovského. Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že Mgr. Žižkovský ve svém vyjádření ze dne 15. září 2016 uvedl jméno poškozeného L. R. N., ale jak stěžovateli vysvětlil Nejvyšší soud, uplatněnému dovolacímu důvodu procesní námitka, že se odvolací soud nesprávně vyrovnal s námitkou stěžovatele ohledně střetu zájmů obhájce spoluobžalovaného J. S. Mgr. Ivo Žižkovského, neodpovídá. Vznesenou námitku dovolací soud posoudil, s odkazem na vyjádření státního zástupce, jako neurčitou, přičemž z této námitky není zřejmé, jak se toto tvrzené pochybení mělo dotýkat osoby stěžovatele. Nejvyšší soud v této souvislosti připomenul, že mu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl stěžovatel v úmyslu námitky naplnit, a takové námitky pak pro svoji neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost.
16. Ústavní soud ověřil, že ve věci rozhodující soudy se vznesenou procesní námitkou stěžovatele zabývaly v průběhu trestního řízení. Stěžovatel neprokázal, že jeho právo na obhajobu bylo omezeno a tudíž tak nemohlo být dotčeno ani jeho právo na spravedlivý proces. Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení namítaného základního práva stěžovatele zjevně nedošlo. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, stejně jako mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním. Vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
17. Ústavní soud z uvedených důvodů proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu