ECLI:CZ:US:2019:1.US.3027.18.1
sp. zn. I. ÚS 3027/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A.M.F. Aircraftleasing Meier & Fischer GmbH & Co.KG, Schöne Aussicht 32, Hamburk, Spolková republika Německo, zastoupeného Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, č. j. 18 Co 392/2017-233, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 29 Cdo 2026/2018-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel je obchodní společností se sídlem ve Spolkové republice Německo. V pozici komanditistů vystupují u stěžovatele Ing. Václav Fischer a Stefan Meier, v pozici komplementáře vystupuje Beteiligung A.M.F. Aircraftleasing Meier & Fischer GmbH.
Stěžovatel byl na základě kupních smluv ze dne 14. 3. 1997 a 17. 4. 1997 a na základě právního nástupnictví po společnosti A.V.F. Aircraftleasing Václav Fischer GmbH & Co. KG (dále "AVF KG") vlastníkem dvou letadel Boeing 737 - 300. Na základě leasingových smluv se leasingovým nájemcem letadel stala společnost FISCHER AlR,s.r.o. (později přejmenované na Charter Air, s.r.o.), v té době plně ovládaná Ing. Václavem Fischerem. Od této společnosti stěžovatel a společnost AVF KG letadla předtím nabyli, jednalo se o tzv. zpětný leasing. Dne 13. 2. 2006 prohlásil Krajský soud v Praze pod sp. zn. 37 K 4/2006 na majetek společnosti Charter Air, s.r.o. konkurz, nicméně posléze bylo rozhodnuto o tom, že sporná letadla byla do konkurzní podstaty Charter Air, s.r.o. zařazena protiprávně.
Stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu o náhradu škody, jíž se domáhal na Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 112 550 064 USD s příslušenstvím. Vyšel přitom z toho, že zapsáním letadel do konkurzní podstaty společnosti CHARTER AIR, s.r.o. došlo ke vzniku škody, neboť správce konkurzní podstaty JUDr. Antonín Janák neměl letadla do konkurzní podstaty vůbec sepisovat. Pouhou jednoduchou úvahou bylo lze dovodit, že letadla nejsou ve vlastnictví úpadce, nýbrž že vlastnické právo naopak svědčí stěžovateli. Pokud již správce tato letadla do konkurzní podstaty zapsal, měl zajistit jejich údržbu a především to, aby letadla nadále vyvíjela činnost, tedy aby z těchto letadel byl užitek nebo hned letadla prodat, aby neztratila svou hodnotu. Ani jednu z těchto možností správce konkurzní podstaty společnosti CHARTER AIR, s. r. o. nevyužil, namísto toho letadla chátrala a nakonec byla prodána v nucené dražbě v rámci konkurzního řízení za nízkou cenu. Soud prvního stupně žalobu stěžovatele svým rozsudkem ze dne 25. 8. 2017, č. j. 26 C 170/2016-176, zamítl. K podanému odvolání Městský soud v Praze shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud podané dovolání ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel uvedl, že si je vědom stávající judikatury k otázce odpovědnosti státu za jednání správce konkurzní podstaty (např. 29 Cdo 3064/2000), dle které stát odpovídá za škodu způsobenou správcem jen tehdy, je-li shledán nedostatečný dohled konkurzního soudu, a to jen v případě jednoduchého právního hodnocení. V ostatních případech pak odpovídá za škodu správce jako fyzická osoba, neboť dle této judikatury není orgánem veřejné moci. Stěžovatel nicméně tvrdí, že takový přístup nepřiměřeně limituje odpovědnost státu za škodu. Zasáhne-li veřejná moc do ústavně garantovaných práv soukromého subjektu a následně se ukáže, že k zásahu nemělo podle práva dojít, odpovědnost státu musí být vždy objektivní.
Stěžovatel zdůraznil, že informoval konkurzní soud o tom, že právní názory, na jejichž základě byla letadla zařazena do konkurzní podstaty Charter Air, jsou nesprávné, a rozebral proč. Dohledový soud měl proto dostatek podkladů k tomu, aby správci vyloučení letadel z konkurzní podstaty uložil. Stejně tak stěžovatel apeloval na konkurzní soud, aby správci uložil o letadla řádně pečovat tak, aby jejich vlastníku nevznikala újma. Absence jakékoli akce ze strany dohledového soudu pak má dle stávající judikatury za následek také odpovědnost státu. Stěžovatel označil za nesprávné, je-li odpovědnost státu za dohled konkurzního soudu omezena na případy, kdy je nesprávnost soupisu zřejmá. Odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným postupem veřejné moci je objektivní.
Stěžovatel poukázal na skutečnost, že soukromoprávní subjekt se nemůže oprávněně zmocnit cizí věci, nemá-li oprávněnost svého postupu osvědčenou rozhodnutím veřejné moci. Může-li se subjekt vrchnostensky zmocnit cizí věci na základě vlastní úvahy, o jejíž správnosti rozhodne nezávislý soud teprve posléze, nutně musí odpovídat objektivně. Obecně vzato stěžovatel souhlasí s tím, že není namístě, aby insolvenční správce jako fyzická osoba odpovídal svým osobním majetkem objektivně. Podle stěžovatele jsou v souvislosti s odpovědností správce jen dvě možnosti, buď správce nesmí jednat vrchnostensky, pak může jako fyzická osoba odpovídat jen za zaviněná porušení povinnosti, nebo smí jednat vrchnostensky, kterýmžto oprávněním může být nadán jen veřejnou mocí, pak ale za něj musí objektivně odpovídat stát. Stěžejním bodem argumentace stěžovatele proto je tvrzení, že stát odpovídá za takové jednání správce konkurzní podstaty, kdy vrchnostensky zasahuje do základních práv osoby odlišné od dlužníka a zásah se následně ukáže neoprávněným. Správce není subjektem soukromého práva, je subjektem veřejné moci sui generis. Stěžovatel poukázal na rozsudek ESLP ve věci Kotov proti Rusku, kde velký senát ESLP popsal podrobně kritéria, na jejichž základě se určí, zda osoba jmenovaná ke správě majetku soukromoprávního subjektu za účelem vypořádání jeho závazků a pohledávek je subjektem veřejné moci či nikoliv. Obecné soudy se nezabývaly otázkou, zda může správce jako fyzická osoba odpovídat za škodu způsobenou postupem lege artis, jímž plnil zákonnou povinnost, v pochybnostech věci do podstaty sepsat.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že bylo nutné zkoumat kupní smlouvy na nákup letadel a zabývat se tak zahraniční právní úpravou, a sice zda byly řádně uzavřeny kupní smlouvy dle německého práva, a to s ohledem na ustanovení §196a obchodního zákoníku. Konkurzní soud podle stěžovatele pochybil, když nedal pokyn správci konkurzní podstaty, aby vyřadil letadla z konkurzní podstaty Charter Air - posouzení důvodů pro sepsání letadel do podstaty bylo jednoduché. Stěžovatel dále uvedl, že prodeji letadel z konkurzní podstaty nebránil, a i kdyby se tak stalo, nelze to považovat za porušení povinnosti přispět k minimalizaci škody.
Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s projednávanou stížností Ústavní soud předesílá, že obdobným případem téhož stěžovatele se zabýval již ve věci evidované pod sp. zn. I. ÚS 2344/15, přičemž od závěrů tam uvedených nemá důvod se jakkoliv odchýlit.
Pokud stěžovatel vznáší otázky týkající se odpovědnosti správce konkurzní podstaty, lze jej odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3213/2010, který se této problematice zevrubně věnoval, a to i s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. 36/01. V něm se Ústavní soud zabýval institucionálním zakotvením českého správce konkurzní podstaty, přičemž dospěl k závěru, že správce konkurzní podstaty patří mezi zvláštní veřejnoprávní orgány, jejichž úkolem je zajištění řádného průběhu konkurzu. K výkonu své činnosti svěřuje stát správci konkurzní podstaty určité pravomoci, jejichž porušení zakládá odpovědnostní vztah mezi poškozeným a správcem, potažmo státem.
Z judikatury obecných soudů vyplývá, že při vyvozování odpovědnostního vztahu je třeba zjišťovat, zda byla škoda způsobena činností samotného správce konkurzní podstaty nebo dohledového soudu - neboť pouze a jedině v tomto případě by bylo lze vyvozovat odpovědnost přímo vůči státu. Je tomu tak proto, že správce konkurzní podstaty je nadán nejen pravomocí, ale též odpovědností za výkon své funkce. Specifičnost postavení správce konkurzní podstaty se odráží nejen ve způsobu výkonu funkce a jeho odměňování, ale též v povinnosti správce uzavřít pojistnou smlouvu pro případ způsobené škody. V případě, že by stát nesl odpovědnost za porušení povinnosti správce konkurzní podstaty, je otázkou, jaký smysl a význam by mělo uložení povinnosti konkurznímu správci uzavřít pojistnou smlouvu pro případ způsobení škody. V souvislosti s uvedeným lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1086/11, v němž jmenovaný soud mimo jiné uvedl, že stát nenese přímou odpovědnost za nesprávný výkon funkce správce konkurzní podstaty, který je v tomto směru odpovědným samostatně. Stát odpovídá toliko za nesprávný úřední postup při výkonu své dohlížecí funkce nad správcem konkurzní podstaty. S takto formulovaným závěrem se Ústavní soud ztotožňuje. Správce konkurzní podstaty při výkonu své činnosti vystupuje ve specifickém postavení, kdy sice na jedné straně disponuje určitou zákonem svěřenou pravomocí, na stranu druhou však na něj nelze nahlížet jako na "běžného" státního úředníka. Odpovědnost správce konkurzní podstaty je konstruována s ohledem na jeho specifické postavení s tím, že s výkonem jeho činnosti je spojen vyšší díl odpovědnosti projevující se, jak shora uvedeno, v povinnosti uzavřít pojistnou smlouvu. Z hlediska poškozených je pak podstatnou především ta skutečnost, že činnost správce konkurzní podstaty není vyňata z odpovědnosti a poškozeným je umožněno, aby se dobrali náhrady případně způsobené škody - a to vyvozením odpovědnosti vůči správci, který je pro tyto účely pojištěn.
Stěžovatel vyvozuje odpovědnost státu též z tvrzeného nesprávného úředního postupu konkurzního soudu, který nevydal správci konkurzní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkurzní podstaty. Konkurznímu soudu měly být přitom zřejmé skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc do konkurzní podstaty nepatří. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že jmenovaný soud již ve svém rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3213/2010, který je stěžovateli známý, uzavřel, že posouzení toho, komu letadla vlastnicky náleží podle německého práva, nepatří k těm, jež by měl coby "jednoduchá" činit konkurzní soud mimo rámec excindačního řízení (k tomu srov. též shora uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2344/15, odst. 19).
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu