ECLI:CZ:US:2019:1.US.3045.16.1
sp. zn. I. ÚS 3045/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Böhma, právně zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016 č.j. 28 Cdo 5522/2015-328, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015 č.j. 29 Co 318/2014-296, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013 č.j. 29 Co 18/2013-149 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 2. 2014 č.j. 5 C 254/2009-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 9. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Hlavní město Praha (dále také vedlejší účastník 1) se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhalo určení, že je výlučným vlastníkem v rozsudku specifikovaných pozemků. V době podání žaloby bylo v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnictví ve prospěch stěžovatele, Jaroslavy Vinterové (dále také vedlejší účastnice 2) a vedlejšího účastníka 1). Ten v žalobě uvedl, že právní předchůdkyně stěžovatele a vedlejší účastnice 2), jejich matka Jaroslava Böhmová, tyto nemovitosti kupní smlouvou ze dne 5. 1. 1984 prodala Čs. státu - Výstavbě hl. m. Prahy. Vedlejší účastník 1) podle svého tvrzení nabyl vlastnictví k těmto pozemkům podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatel a vedlejší účastnice 2) argumentovali tím, že jejich právní předchůdkyně (Jaroslava Böhmová) uplatnila nárok dle §9 zákona č. 229/91 Sb., o půdě, s tvrzením, že kupní smlouva byla v roce 1984 uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. V průběhu správního řízení Jaroslava Böhmová zemřela, načež v dědickém řízení bylo konstatováno, že stěžovatel a vedlejší účastnice 2) jsou spoluvlastníky sporných nemovitostí. Za této situace dospěl pozemkový úřad k závěru, že stěžovatel a vedlejší účastnice 2) jsou již vlastníky sporných nemovitostí a z toho důvodu jim je nelze vydat či poskytnou náhradu.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 5 C 254/2009-186, tak, že za vlastníka sporných nemovitostí určil vedlejšího účastníka č. 1. Vyšel z toho, že vlastnické právo nabyl na základě zákona č. 172/91 Sb., přičemž sporné pozemky využíval k účelu deklarovanému v kupní smlouvě z roku 1984. Vzhledem k tomu, že účinnost shora citovaného zákona nastala 24. 5. 1991, měl obvodní soud za to, že vedlejší účastník splnil i desetiletou lhůtu pro vydržení vlastnického práva.
K odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice 2) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 29 Co 318/2014-296, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z jeho odůvodnění se podává, že v řízení byly prokázány předpoklady pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na vedlejšího účastníka 1) ve smyslu §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud se rovněž věnoval otázce vydržení vlastnického práva stěžovatelem a vedlejší účastnicí č. 2, načež uzavřel, že pro něj nejsou splněny základní zákonné předpoklady.
O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud dne 8. 6. 2016 tak, že jej odmítl. V rámci odůvodnění svého usnesení se Nejvyšší soud věnoval především otázce uplatnitelnosti vlastnického práva podle obecných právních předpisů a otázce vydržení.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a v předmětné ústavní stížnosti uvádí, že jeho právní předchůdkyně prostřednictvím uplatnění svého restitučního nároku usilovala o zjednání jistoty ve vlastnických vztazích ke sporným pozemkům. Právní předchůdkyni stěžovatele nemůže být přičítáno k tíži, že uplatnila nárok na vydání pozemků podle zákona o půdě. Jinými slovy není možné, aby její nárok na předmětné nemovitosti byl větší, pokud by o pozemky, způsobem podle zákona o půdě, nežádala.
Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha vydal dne 6. dubna 2007 rozhodnutí č.j.: PÚ 7486/92, kterým rozhodl, že stěžovatel a vedlejší účastnice 2) nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. V odůvodnění rozhodnutí je výslovně uvedeno, "Pozemkový úřad může ze své kompetence rozhodovat o vlastnictví, resp. obnově vlastnictví, to však pouze při splnění všech podmínek zákona, tj. v prvé řadě té, že vlastnictví bylo kvalifikovaným způsobem odňato a tento stav trvá ... Nemovitost, kterou oprávněná osoba, popř. její právní nástupci vlastní, není z logiky věci možné vracet, potažmo poskytnout náhradu podle zákona. Do vlastnictví nelze vydat věc, která je de iure vlastnictvím žadatele. ... Výrok "nejsou vlastníky" žádným způsobem nemění současné vlastnické vztahy, znamená pouze tolik, že se neobnovuje vlastnické právo podle zákona o půdě". Stěžovatel poukazuje na to, že rozhodnutí Pozemkového úřadu je pro něj ve skutečnosti pozitivní, neboť jej utvrzuje v tom, že mu vlastnické právo náleží a z toho důvodu nelze jejich vlastnické právo přiznat v restitučním řízení. Z uvedeného důvodu pak podle stěžovatele nelze přistoupit na názor, že věc měla být řešena v restitučním řízení. Stěžovatel je toho názoru, že v předmětném případě není nutné zabývat se tím, zda v daném případě došlo či nedošlo k vydržení vlastnického práva. Podle náhledu stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími byly narušeny vlastnické vztahy k majetku, který nikdy na stát nepřešel, a kde tedy není důvod restituční předpisy aplikovat.
Vedlejší účastník 1) byl podle stěžovatele zapsán duplicitním zápisem v katastru nemovitostí až v roce 2009, tedy až poté, kdy stěžovatel a vedlejší účastnice 2) byli zapsáni do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí v dědickém řízení. Předtím byli jak v katastru nemovitostí, tak i v evidenci nemovitostí jako vlastníci zapsáni František Čumpelík a poté Jaroslava Böhmová.
Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud si v souvislosti s projednáváním daného případu vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 5 C 254/2009, Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu sp. zn. PÚ 7486/92 a Okresního soudu Praha - západ sp. zn. D 898/96, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci byl obecným soudům přednesen k rozhodnutí spor dvou "vlastníků", v jejichž prospěch bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo k totožným nemovitostem (tzv. duplicitní zápis vlastnického práva). Zatímco vedlejší účastník 1) odvozoval své vlastnické právo ze zákona č. 172/1991 Sb., na jehož základě došlo k přechodu některého majetku státu na obce, stěžovatel odvozoval své vlastnické právo z rozhodnutí v dědickém řízení.
Obecné soudy, které rozhodly ve prospěch vedlejšího účastníka 1), svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily. Jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Vycházely z nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí státem na základě kupní smlouvy z roku 1984 či bez právního důvodu. V obou případech bylo nutno řešit jejich navrácení prostřednictvím restitučních předpisů. Za splnění zákonných podmínek pak vlastnické právo nabyl vedlejší účastník 1), a to na základě zákona č. 172/1991 Sb. Právní předchůdkyně stěžovatele sice podala žádost o restituci, nicméně správní orgán se při jejím projednání opřel toliko o výsledek dědického řízení. Nejvyšší soud přitom zcela správně poukázal na svoji judikaturu, podle níž rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání, jde-li o okruh děděním nabytého majetku, řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví. Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení. Byť tedy odůvodnění rozhodnutí správního orgánu vyznívá pro stěžovatele příznivě, bylo ve svém základu založeno na nesprávné úvaze Pozemkového úřadu.
Je logické, že pokud se stal nárok stěžovatele předmětem restitučního řízení, které v době probíhajícího dědického řízení neskončilo, mohl stěžovatel na základě dědického řízení vstoupit toliko do procesních práv svého právního předchůdce. Účelem dědického řízení není vypořádání restitučních nároků žadatele. Ani dědickým řízením nemůže být na dědice převedeno více práv, než měl zůstavitel. Pokud byla práva zůstavitele sporná, o čemž nejlépe svědčí zahájení restitučního řízení, nemohly být sporné nemovitosti předmětem dědického řízení - byť se tak fakticky stalo. Na tomto místě považuje Ústavní soud za vhodné na vysvětlenou poukázat na č. l. 99 spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 5 C 254/2009, kde z přípisu Pozemkového úřadu Praha vyplývá, že titul změny vlastnictví z roku 1984 se sice nacházel ve sbírce listin, avšak na jeho základě nebyla provedena změna v evidenci, z níž následně vycházel notář pro účely dědického řízení.
Namítá-li stěžovatel, že jednal v důvěře ve výsledek dědického a následně i restitučního řízení, které shodně označily stěžovatele za vlastníka sporných nemovitostí, nelze pominout, že v restitučním řízení byla jeho dobrá víra zpochybněna. Rok před konečným rozhodnutím pozemkového úřadu, v dubnu 2006 informoval Katastrální úřad pro hlavní město Prahu stěžovatele i vedlejší účastnici 2) o zápisu duplicitního vlastnictví (č.l. 240 soudního spisu). Závěr pozemkového úřadu o restituci, byl v přímém rozporu se stavem zápisu v katastru nemovitostí. Bylo tak na stěžovateli, aby své právní postavení posílil v rámci řádných či mimořádných správních opravných prostředků. Je sice pravdou, že podávat opravný prostředek proti fakticky pozitivnímu rozhodnutí státního orgánu a tím zpochybňovat sobě přiznaná práva je neobvyklé, nicméně v konkrétním případě je třeba vždy vycházet z okolností daného případu.
Činnost dotčených státních orgánů (ať již pozemkového úřadu, notáře či právního předchůdce katastrálního úřadu) nelze v daném případě považovat za bezvadnou. Původní nedostatek v evidenci nemovitostí zapříčinil následné chyby notáře a pozemkového úřadu. Rozhodnutím obecných soudů však nelze z ústavně právních důvodů nic vytknout. Jejich závěry jsou logické a řádně odůvodněné.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu