ECLI:CZ:US:2019:1.US.3069.19.1
sp. zn. I. ÚS 3069/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Kateřiny Ženožičkové, zastoupené Mgr. Ludvíkem Kummerem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2018 č. j. 49 Cm 113/2018-19 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019 č. j. 12 Cmo 45/2019-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka s odvoláním na porušení svého práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení směnečné sumy 485 775 Kč s příslušenstvím.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni (dále jen "soud prvního stupně") zamítl podle ustanovení §175 odst. 3 o. s. ř. námitky stěžovatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 16. 10. 2018 č. j. 49 Cm 113/2018-14 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů námitkového řízení. Vrchní soud v Praze (dál jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že návrh stěžovatelky na přerušení řízení zamítl a potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že námitky stěžovatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu jsou neodůvodněné, neboť v nich absentovalo jakékoli jejich odůvodnění.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že vzhledem k tomu, že nemá právní vzdělání, pochopila předmětný směnečný platební rozkaz jako standardní platební rozkaz a podala proti němu neodůvodněný odpor. Teprve po uplynutí lhůty pro podání námitek požádala o právní pomoc. Proti postupu soudů při rozhodování o jejích námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu stěžovatelka neuvádí žádné námitky. Pouze uvádí, že odvolací soud v napadeném usnesení navodil nikoli hypotetickou situaci, že by na jedné straně stěžovatelka musela zaplatit směnečnou sumu, a na druhé straně by insolvenční soud mohl žalobu na určení pravosti pohledávky zamítnout a určit, že tato pohledávka nikdy nevznikla. V důsledku toho by plnila z důvodu, který odpadl, a na straně směnečného věřitele by vzniklo bezdůvodné obohacení. Proto stěžovatelka podala návrh na přerušení odvolacího řízení. Postup odvolacího soudu považuje za nesprávný a za porušení svých ústavně garantovaných práv.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného usnesení podrobně a srozumitelně vypořádal se všemi argumenty stěžovatelky obsaženými v jejím odvolání. Při přezkoumání usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, se řádně zabýval otázkou nedůvodnosti námitek stěžovatelky proti předmětnému směnečnému platebnímu rozkazu a své závěry srozumitelně objasnil. Konstatoval mimo jiné, že z §175 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Ve včas podaných námitkách je směnečný dlužník povinen skutkově vymezit svoji obranu proti uložené platební povinnosti. To stěžovatelka učinila nikoliv v námitkách, ale až v podaném odvolání.
Odvolací soud odůvodnil také zamítnutí návrhu na přerušení řízení, když dospěl k závěru, že pro přerušení řízení nejsou dány důvody podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu