ECLI:CZ:US:2019:1.US.3123.18.1
sp. zn. I. ÚS 3123/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jany Kotuličové, zastoupené Mgr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem Lidická 2006/26, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 626/2018-390 ze dne 1. 6. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 248/2010-349 ze dne 28. 2. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 54 C 98/2009-77 ze dne 28. 1. 2010, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 54 C 98/2009-155 ze dne 15. 5. 2012, vyhověl žalobě na vyklizení blíže specifikovaného družstevního bytu podaného bytovým družstvem proti stěžovatelce. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí městského soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy se v daném řízení odmítly zabývat jejími argumenty nicotnosti rozhodnutí orgánů družstva o jejím vyloučení z bytového družstva, ačkoliv dle jejího názoru judikatura Nejvyššího soudu umožňuje v jiném soudním řízení posoudit jako předběžnou otázku platnost vyloučení člena z bytového družstva. Stěžovatelka též namítla, že soudy nedostatečně vyhodnotily otázku rozporu vyklizení bytu s dobrými mravy. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o možnost řešení otázky (ne)platnosti vyloučení člena z bytového družstva v jiném (než za tím účelem vedeném) soudním řízení coby otázky předběžné, Ústavní soud uvádí, že již byla pravomocně vyřešena v řízení o neplatnosti rozhodnutí orgánů družstva o vyloučení stěžovatelky z bytového družstva, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 46/2003, v němž stěžovatelka nebyla úspěšná, tudíž k vyslovení neplatnosti nedošlo. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení zřetelně vyložil, proč je řízení o vyklizení bytu odvislé od výsledku řízení o neplatnosti vyloučení člena z bytového družstva a proč v posledně uvedeném řízení nemůže být tato otázka (znovu) nastolena a posouzena. K tomu dovolací soud odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi. Co se týče tvrzené nicotnosti, tu odvolací soud neshledal, když konstatoval, že stěžovatelka byla vyloučena rozhodnutím představenstva příslušného bytového družstva k 10. 11. 2003, přičemž ze zápisu z členské schůze konané dne 8. 4. 2004 se podává, že tento den členská schůze nevyhověla odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí představenstva o vyloučení. S ohledem na shora uvedené však odvolací soud nepochybil, pakliže dále odmítl zkoumat tyto akty z hlediska vlastností tvořících jejich platnost. Stěžovatelka totiž ve své argumentaci otázku nicotnosti fakticky povýšila na přezkum rozhodnutí orgánů družstva z hlediska jejich platnosti, k čemuž v řízení o vyklizení bytu již prostor není právě i s ohledem na požadavek právní jistoty. Ústavní soud zde ze strany soudů žádný exces či jinou zjevnou nespravedlnost nezjistil.
Ani výhradám stěžovatelky ohledně nezohlednění dobrých mravů soudy při rozhodování o vyklizení bytu Ústavní soud nepřisvědčuje. Odvolací soud se žalobou z hledisek dobrých mravů zabýval (srov. str. 7 jeho rozsudku), avšak nedal stěžovatelce za pravdu mimo jiné s odůvodněním, že byt vůbec neužívá, má v bytě jen nějaké movité věci, bydlí jinde a z hlediska užívání a bydlení nepotřebuje ani žádnou bytovou náhradu. Ani tyto úvahy z kautel spravedlivého procesu dle názoru Ústavního soudu nijak nevybočují.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejných důvodů nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu