ECLI:CZ:US:2019:1.US.3154.19.1
sp. zn. I. ÚS 3154/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Netušila, zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem Mariánské údolí 126, Příbram II, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, č. j. 7 Ads 319/2018-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 9. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem ze dne 27. 7. 2018, č. j. 42 Ad 15/2017-43, rozhodl Krajský soud v Praze tak, že zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 13. 3. 2017, č. j. X./42091-ŠB, kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí ČSSZ ze dne 24. 1. 2017, č. j. X. (dále jen "prvoinstanční rozhodnutí"). Tím byl stěžovateli odňat invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, neboť jeho pracovní schopnost v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla údajně pouze o 30% a stěžovatel tak od 10. 1. 2017 není invalidní ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
Krajský soud se ve svém rozhodnutí opřel o posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "PK MPSV"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o hraniční případ, neboť pokles pracovní schopnosti stěžovatele byl stanoven ve výši 30%. V případě, že by pokles pracovní schopnosti byl stanoven ve vyšší míře, než na spodní hranici rozmezí (alespoň ve výši 35 %), dosáhl by již stěžovatel na přiznání invalidního důchodu pro invaliditu I. stupně. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která však byla ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnuta. Stěžovatel poukázal na to, že obecné soudy pouze mechanicky převzaly závěry lékařské posudkové komise MPSV, aniž by si ověřily jejich věcnou správnost. Po vydání rozsudku krajského soudu si stěžovatel nechal vypracovat znalecký posudek, podle něhož je u něj dán pokles pracovní schopnosti o 35%. S tímto posudkem se Nejvyšší správní soud nijak nevypořádal, neboť podle §109 odst. 5 s.ř.s. jmenovaný soud nepřihlíží ke skutečnostem uplatněným poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
S takovým postupem stěžovatel nesouhlasí, neboť předložený znalecký posudek není skutkovou novotou, s níž by krajský soud nebyl seznámen. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že přes opakované návrhy a žádosti odmítal zadat zpracování znaleckého posudku a nesplnil tak svou povinnost přezkoumat správnost, úplnost a pravdivost zjištění skutkového stavu ČSSZ, případně jeho zjištění svým vlastním dokazováním doplnit ve smyslu zásady plné jurisdikce. Zvláště pak za situace, kdy byl zjištěný parametr ztráty způsobilosti deklarovaný PK MPSV jako hraniční. Stěžovatel poptával zadání znaleckého posudku telefonicky a telefonická odmítnutí tak nemohl prokazovat. Osoba, jíž má být odejmut invalidní důchod, přitom nemusí mít dostatek finančních prostředků na to, aby si mohla dovolit buď plnohodnotné právní zastoupení, nebo aby mohla sama opatřovat nákladné důkazy. Stěžovatel má za to, že mu obecné soudy svým postupem odňaly právo provést před kasačním soudem důkaz znaleckým posudkem. Obecné soudy vyšly při hodnocení případu pouze z lékařského posudku vydaného komisí MPSV, který nemá podle stěžovatele stejnou váhu jako znalecký posudek. Obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí odkazem na "odborný" závěr jednoho z účastníků řízení, což by nemělo být přípustné.
Stěžovatel je toho názoru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 30, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad a použití jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů ve správním soudnictví; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně souladný a není naopak zatížen libovůlí.
Ústavní soud má za to, že ústřední námitkou stěžovatele je ta část argumentace, směřující k neprovedení důkazu znaleckým posudkem, a to jak v řízení před krajským soudem, tak následně i soudem kasačním.
Pokud stěžovatel předložil ve věci znalecký posudek až v řízení před Nejvyšším správním soudem, je zcela zřejmé, že tento se předloženým důkazem zabývat nemohl, a to právě s ohledem na ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. Tím, že stěžovatel nepředložil znalecký posudek již v řízení před krajským soudem, nedal mu možnost se s ním vypořádat a Nejvyššímu správnímu soudu pak není v jeho postupu čeho vytknout.
Dovozuje-li stěžovatel povinnost krajského soudu zjistit řádně skutkový stav věci, lze s ním zcela souhlasit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování však spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Vedlejší účastnice řízení předložila v soudním řízení lékařský posudek, s jehož závěry se stěžovatel neztotožňoval a bylo tak na něm, aby předložil důkaz, kterým by tvrzení protistrany vyvrátil. To se však nestalo. Stěžovatel se sice domáhal v řízení před krajským soudem toho, aby byl zpracován znalecký posudek, ovšem takto soud postupuje v případech, kdy sám má pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Vzhledem k tomu, že v předmětném případě soud tuto pochybnost neměl, nebyl touto povinností vázán. Měl-li soud skutkový stav za dostatečně objasněný, není důvod provádět další dokazování. To se ostatně projevilo i v odůvodnění krajského soudu, který odmítl provést lékařskou zprávu MUDr. Kasperové a nechat vypracovat znalecký posudek právě proto, že měl skutkový stav za dostatečně zjištěný.
Poukazuje-li stěžovatel na to, že tímto postupem jsou vyloučeni z procesu dokazování osoby nemajetné, on sám takovou skutečnost neprokazuje. Krajský soud v závěru svého rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů považuje závěry lékařského posudku za úplné a přesvědčivé. Současně uvedl, že se posudek věnoval i vypořádání námitek stěžovatele zpochybňující závěry žalované při hodnocení zdravotního stavu.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu