ECLI:CZ:US:2019:1.US.3162.18.1
sp. zn. I. ÚS 3162/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti K. J., zastoupeného JUDr. Ondřejem Preussem, advokátem se sídlem Kubelíkova 1189/29, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 916/2018-353 ze dne 6. 6. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 319/2017-328 ze dne 18. 10. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 26 C 438/2014-304 ze dne 15. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení proti státu domáhal zaplacení částky 3.964.053,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného rozhodnutí Policie České republiky. K tomu mělo dojít v prvé řadě tím, že příslušný policejní orgán opakovaně odložil trestní oznámení podaná stěžovatelem s odůvodněním, že se jedná o občanskoprávní spor. Dále stěžovatel tvrdil průtahy ve dvou řízeních u Obvodního soudu pro Prahu 2, která vyústila v exekuci, v níž mělo dojít k průtahům, v jejichž důsledku se na základě exekučních titulů nedomohl plnění. Konečně stěžovatel tvrdil i újmu spočívající v tom, že Ministerstvo spravedlnosti nevyřídilo jeho žádost na náhradu škody a nemateriální újmy ve lhůtě šesti měsíců od jejího podání.
Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví citovaným rozsudkem jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že správný postup policejního orgánu, resp. správnost jeho postupu při vyšetřování podnětů nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, případně přestupek, je možné a současně nutné posuzovat právě v rámci odškodňovacího řízení dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Není dle něj možné souhlasit s postojem obecných soudů v této věci, tedy že nelze posuzovat správnost rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci, resp. správnost odložení věci státním zastupitelstvím při provádění dohledu. Takovéto rozhodování totiž nepodléhá žádnému řádnému či mimořádnému opravnému prostředku, vyjma možnosti podat stížnost proti usnesení o odložení věci při podezření ze spáchání trestného činu. V té souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2159/11 ze dne 23. 2. 2012. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Soudy svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Je v zásadě vyloučeno, aby odložení trestního stíhání z toho důvodu, že jde o občanskoprávní spor, mohlo představovat pro oznamovatele nebo toho, kdo k trestnímu stíhání dal podnět, újmu, za kterou by stát odpovídal. Osobám v tomto postavení jsou k ochraně jejich práv k dispozici další prostředky právní ochrany. Na postavení poškozeného v trestním řízení neexistuje právní nárok. Orgány činné v trestním řízení sice jsou povinny vést účinné vyšetřování, avšak dospějí-li přitom k závěru, že se o trestný čin nejedná, nýbrž jde o spor soukromého práva, nelze z toho dovozovat nezákonnost působící škodu tomu, jenž by se jinak v trestním řízení ocitl (mohl ocitnout) v roli poškozeného. Soudy proto nevybočily z kautel spravedlivého procesu, pakliže za této situace uzavřely, že přezkum tohoto závěru orgánu činného v trestním řízení jim v odškodňovacím řízení nepřísluší.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu