ECLI:CZ:US:2019:1.US.3189.18.1
sp. zn. I. ÚS 3189/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. H., Věznice Jiřice P.O.BOX 8, Lysá nad Labem, zastoupeného JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2017 č.j. 5 T 124/2016-1117, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017 č.j. 12 To 375/2017-1233 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2918 č.j. 6 Tdo 423/2018-68 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle §199 odst. 1 a 2 písm. d) tr. z. zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 a 2 písm. a) tr. z., přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. z., přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. z. a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. z. Za jednání, jež je blíže specifikováno v rozsudku okresního soudu byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání 4 roků, pro jehož výkon byl umístěn do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to pistole ČZ. v.č. 596568 se dvěma zásobníky, čtyřmi kusy nábojů ráže 7,65 Browning a tlumiče hluku výstřelu. Stěžovateli bylo rovněž uloženo psychiatrické ochranné léčení, a to ambulantní formou.
K odvolání stěžovatele byl shora uvedený rozsudek okresního soudu zrušen ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze, který za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným spácháním výše uvedených trestných činů, s výjimkou §358 odst. 1 tr.z., tj. přečinu výtržnictví. Za jednání, jež je blíže specifikováno v rozsudku krajského soudu byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání 46 měsíců, pro jehož výkon byl umístěn do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen výše uvedený trest propadnutí věci a ochranné léčení.
Ve věci podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel ve své relativně obsáhlé ústavní stížnosti vytýká obecným soudům celou řadu pochybení s tím, že poukazoval na rozpory v procesu dokazování nebo na to, že jím navržené důkazy byly v hlavním líčení zamítnuté nebo nebyly provedené. Stěžovatel spatřoval pochybení též v obsazení odvolacího senátu, který zasedal dne 18. 10. 2017 a 2. 11. 2017, přičemž tento měl být obsazen předsedkyní JUDr. Evou Milcovou, JUDr. Evou Holasovou a JUDr. Kateřinou Hykešovou. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že složení odvolacího senátu nebylo dne 18. 10. 2017 totožné se složením senátu dne 2. 11. 2017. V mezidobí tak došlo k obměně složení senátu, aniž by na to byl stěžovatel nebo jeho obhájci písemně či ústně upozorněni. Z protokolu z obou konaných veřejných zasedání vyplývá, že složení odvolacího soudu bylo v obou jednacích dnech totožné, což považuje stěžovatel za manipulaci s obsahem protokolu. V souvislosti s uvedeným poukázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 182/05 z něhož mimo jiné vyplývá, že "Pokud dojde ke změně v určeném složení senátu, přičemž o tom není informován účastník řízení, který důvodně vychází z toho, že v jeho věci jedná senát ve složení původně určeném, je mu znemožněno realizovat své právo na vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci z důvodu podjatosti jako jednoho z komponentů ústavně zaručeného práva na zákonného soudce dle ust. §38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pak dochází k porušení základního práva na zákonného soudce".
Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem dovolacího soudu, podle něhož se tento mohl seznámit s obsazením senátu odvolacího soudu přímo v jednací síni ze jmenovek umístěných před členy senátu. Oba obhájci stěžovatele jsou přesvědčeni o tom, že před předsedkyní senátu bylo toho dne uvedeno jméno JUDr. Evy Milcové, ať už senátu fakticky předsedal kdokoliv. Stěžovatel má za to, že bude nutné provést dodatečné dokazování stran zjištění čerpání dovolené předsedkyně senátu JUDr. Evy Milcové dne 18. 10. 2017 a případně čerpání náhrady mzdy za tuto dovolenou. Stěžovatel uvedl, že dle vyjádření Krajského soudu v Praze pro dovolací soud nařídila veřejné zasedání skutečně předsedkyně senátu 12 To dle rozvrhu práce, tj. JUDr. Eva Milcová, avšak v době nařízeného veřejného zasedání dne 18. 10. 2017 čerpala dovolenou a byla tedy v souladu s rozvrhem práce soudu nahrazena Mgr. Renatou Svatoňovou. Oba právní zástupci stěžovatele, kteří byli přítomni dne 18. 10. 2017, jsou si jisti tím, že na programu jednání bylo vyvěšeno jméno JUDr. Evy Milcové. Postup, kdy stěžovatel nebyl informován o změně ve složení senátu, považuje stěžovatel za rozporný s čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že byl odsouzen ze zločinu znásilnění na základě jediného přímého důkazu, a to výpovědi poškozené. Orgány činné v trestním řízení pominuly rozpory v její výpovědi, kdy tato vypovídala jinak v přípravném řízení a jinak během hlavního líčení. Nebylo postaveno na jisto, zda ke spáchání skutků, jež jsou stěžovateli kladeny k tíži, vůbec došlo. Soudy braly v úvahu pouze argumenty svědčící v neprospěch stěžovatele. V soudním řízení nebylo prokázáno omámení poškozené, která se bezprostředně po zjištění údajného omámení a následného znásilnění nepodrobila žádnému lékařskému vyšetření, a to i přes doporučení svědkyně K. a P. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy popsaly způsob soužití stěžovatele a poškozené. Nejvyšší soud pak podle jeho názoru popsal zcela nový průběh skutku, který nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel spatřuje rovněž rozpor ve svědecké výpovědi svědkyně B., která v přípravném řízení uvedla, že jí stěžovatel ukazoval fotografie a videozáznamy nahé poškozené, přičemž během hlavního líčení jmenovaná uvedla, že o těchto pouze slyšela. Skutečnosti plynoucí z listinných důkazů byly často interpretovány v rozporu s jejich objektivně zjistitelným obsahem. Část jednání, popsaného ve skutkové věci v bodě 1), neměla být podle stěžovatele vůbec předmětem trestního stíhání, neboť o tomto jednání již bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem v rámci rozhodování o přestupku. Soudy v rozporu se závěry znaleckého posudku dospěly k závěru, že poškozená trpí syndromem týrané osoby. Stěžovatel upozornil na nevěrohodnost a rozporuplnost výpovědi poškozené stran důvodu navštívení Intervenčního centra K., Bílého kruhu bezpečí a organizace R. Nesrovnalosti spatřuje též v časových souvislostech zaslání tvrzené výhružné MMS zprávy. Výpis SMS a MMS komunikace z mobilního telefonu poškozené byl opatřen nezákonným způsobem. Obecné soudy bez znalosti souvislostí nesprávně dovodily, že stěžovatel volal poškozené v období od 6. 1. do 10. 5. 2016 1325 krát. Ve věci vyslechnutí svědci uvedli, že o údajném týrání a znásilňování se dověděli od samotné poškozené nebo z doslechu. Obecné soudy nezohlednily pochyby vyplývající ze znaleckého posudku. Obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, a to výpovědí K. T., videozáznamem schůzky poškozené se svědkyněmi a vyšetřovatelkou v průběhu hlavního líčení, písemnou nabídkou poškozené na zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním, výslechem svědkyně G. A., záznamem odposlechu stěžovatele v letech 2013-2014 (věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 175/2015), výslechem psychoterapeutky Ph.Dr. Lavické. Ohrožování poškozené střelnou zbraní nebylo prokázáno. Ani jeden z důkazních návrhů stěžovatele nebyl připuštěn. Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11, čl. 36, čl. 37, čl. 40 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel přednesl v ústavní stížnosti takové množství námitek, že jimi ve svém souhrnu staví Ústavní soud do role odvolacího soudu, která mu však zásadně nepřísluší. Řízení před Ústavním soudem není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
Namítá-li stěžovatel, že mu nebylo umožněno vznést v rámci odvolacího řízení námitku podjatosti vůči zastupující předsedkyni senátu, nutno uvést, že touto námitkou se zabýval již dovolací soud. Nad argumentaci Nejvyššího soudu je třeba uvést, že účastník řízení by měl být na změnu v senátu, byť učiněnou v souladu s rozvrhem práce, vždy upozorněn. V projednávaném případě však považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl vůči samotné předsedkyni senátu žádnou námitku, jež by mohla být podnětem k projednání její podjatosti, resp. nepodjatosti. Podle náhledu Ústavního soudu není právo na zákonného soudce právem samoúčelným. V tom kterém případě je třeba zkoumat rozsah a intenzitu pochybení příslušného soudu. Právo na zákonného soudce nelze vnímat pouze a jedině ve své formální podobě, ale je třeba se zaměřit na naplnění jeho materiální podstaty. V projednávané věci tak není zřejmé, jaký reálný dopad by měla případná kasace rozsudku krajského soudu na práva stěžovatele. Jinými slovy řečeno, není zřejmé, čeho by stěžovatel kasací napadeného rozsudku mohl alespoň hypoteticky dosáhnout. Z výše vyložených důvodů nemá Ústavní soud za to, že by v tomto konkrétním případě došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
Pokud stěžovatel namítá neprovedení jím navržených důkazů, lze zcela odkázat na odůvodnění jak napadeného rozsudku krajského soudu, tak i usnesení Nejvyššího soudu. K otázce dokazování lze uvést, že obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Namítá-li stěžovatel, že v jeho případě byla porušena zásada in dubio pro reo je namístě konstatovat, že tuto lze použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 37/2001 ze dne 19. 9. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1187/2016 ze dne 16. 11. 2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
Z výše vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu