ECLI:CZ:US:2019:1.US.3204.19.1
sp. zn. I. ÚS 3204/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupeného Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem Pařížská 68/9, 110 01 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 460/2019-1646 ze dne 16. 7. 2019, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 48/2017-1574 ze dne 17. 7. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově č. j. 25 T 255/2013-1490 ze dne 5. 10. 2016 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově byl stěžovatel spolu s dalším spoluobviněným uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, jehož se měl dopustit v souvislosti s realizací oprav pozemních komunikací, a to způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku. Za tento čin byl stěžovateli uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou dvou let. Současně soud rozhodl o dalším skutku druhého spoluobviněného a o jeho povinnosti k náhradě škody.
K odvolání obviněných i státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a nově rozhodl o vině a trestu obou obviněných, až na drobné úpravy skutkové věty, jakož i o jejich trestu ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně. Na rozdíl od okresního soudu ale krajský soud uložil povinnost k náhradě škody v celkové výši 1 484 281,60 Kč co do částky 838 159,40 Kč oběma obviněným jako nerozlučným společníkům, co do zbytku ve výši 646 122,20 Kč ji uložil uhradit toliko druhému spoluobviněnému. Následná dovolání obviněných Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl neurčitost popisu skutků v části skutkové věty ve výrazech "skutečnosti zjištěné podle platné vyhlášky" a "ceny odpovídající cenám platným v den zjišťování". Dále namítl, že projednávané skutky, jež se vztahují k jeho osobě, mají ryze soukromoprávní základ (v podobě závazkového vztahu mezi Ředitelstvím silnic a dálnic a obchodní společností realizující opravy předmětných pozemních komunikací) a že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu žádného trestného činu. Stěžovatel má dále za to, že ze strany soudů došlo k deformaci provedených důkazů a při existenci navzájem protichůdných tvrzení mělo dojít k použití zásady in dubio pro reo. Stěžovatel rovněž zpochybnil závěry soudů o zjištění výše škody, když při jejím stanovení soudy vzaly v úvahu pouze hodnotu materiálu bez přihlédnutí k hodnotě práce spojené s jejich dopravou, montáží, demontáží, odvozem, resp. likvidací na staveništi, přičemž vyšly při výpočtu výše škody jen ze znaleckého posudku doc. Jůzy. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově, jedná se o návrh nepřípustný z toho důvodu, že toto rozhodnutí již bylo v celém rozsahu zrušeno rozsudkem krajského soudu, jenž ve věci sám rozhodl. Ústavní soud tedy již jednou zrušené (neexistující) soudní rozhodnutí "podruhé" zrušit nemůže.
Ve zbytku ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti pro její věcné projednání. Ústavní soud nicméně v napadených rozhodnutích odvolacího ani dovolacího soudu žádné pochybení, které by si žádalo jejich zrušení, neshledal. Soudy se otázkou zavinění stěžovatele (i dalšího spoluobviněného) pečlivě zabývaly a srozumitelně vysvětlily, proč neuvěřily argumentům obhajoby. Zejména na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze v tomto směru pro stručnost odkázat (srov. str. 26 až 32). Krajský soud rovněž vyložil, z jakých konkrétních důkazů lze na vinu obviněných usoudit a v čem konkrétně spatřuje úmysl stěžovatele (srov. zejména bod 47 jeho rozsudku). Úvahy soudů mají logickou posloupnost ústící v dostatečně odůvodněný závěr o vině stěžovatele i právní kvalifikaci jeho jednání. V rovině skutkových zjištění stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje svoji předchozí obhajobu, s níž se soudy všech stupňů již patřičným způsobem vypořádaly.
Co se týče námitek stěžovatele stran jím tvrzené neurčitosti popisu skutku, Ústavní soud připouští, že vytýkaná část skutkové věty výroku o vině opravdu mohla být formulována zřetelněji. Z odůvodnění soudů obou stupňů je nicméně patrné, že ono "zjišťování" se vztahuje ke zjišťovacímu protokolu o vykonaných stavebních pracích, datovanému dnem 30. 6. 2009, který byl proveden v řízení jako stěžejní důkaz. Podpisem tohoto protokolu měl stěžovatel (potažmo druhý spoluobviněný) stvrdit mimo jiné, že fakturovaný objem prací a dodávek odpovídá skutečně realizovaným pracím a dodávkám materiálu podle smluvních a dalších podmínek zhotovení díla, včetně projektové dokumentace. Soudy stěžovatelem rozporované pasáže jednoduše převzaly z verze skutkové věty v obžalobě, včetně chybné interpunkce, aniž ji ve svých rozsudcích patřičně upravily. Ze skutkové věty je ale i vzdor této dílčí chybě možné seznat všechny znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu podvodu. Je z ní nepochybné, že stěžovatel svým podpisem zmíněného protokolu vytvořil předpoklad pro úhradu faktury zhotoviteli ve výši, která hrubě neodpovídala skutečnosti. Zrušení napadených rozhodnutí jen pro uvedenou vadu by postavení stěžovatele (a tím ani druhého spoluobviněného) nijak nezlepšilo, naopak by vedlo k prodloužení řízení toliko za účelem úpravy stylizace skutkové věty.
Ústavní soud se neztotožnil ani s výtkou stěžovatele, že na celý případ bylo nutno nahlížet optikou soukromoprávních vztahů mezi zadavatelem veřejné zakázky jako objednatelem a příslušným dodavatelem (realizátorem) jako zhotovitelem. Především Nejvyšší soud vyložil, proč bylo zapotřebí jednání obviněných postihnout prostředky práva trestního. V té souvislosti poukázal na to, že se jedná o jednání vykazující poměrně vysokou společenskou nebezpečnost, a to jak vzhledem ke způsobené škodě, tak i vzhledem k jeho skrytosti. Nejvyšší soud k tomu též připomněl, že bez probíhajícího trestního řízení by se poškozená Česká republika, resp. Ředitelství silnic a dálnic, o způsobení škody ani nedozvěděla. Uvedený subjekt přitom sám nepodal trestní oznámení, pročež nelze hovořit o situaci zneužívání trestního řízení namísto vymáhání pohledávky občanskoprávní cestou (srov. body 47 a 48 napadeného usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud považuje tento výklad za zcela dostačující.
Pokud jde o okruh námitek ohledně nepoužití zásady in dubio pro reo, Ústavní soud podotýká, že stěžovatel na nutnost její aplikace usuzuje z vlastního přesvědčení, že byl odsouzen při existenci rovnocenných protichůdných tvrzení, jejichž rozpory nebyly v procesu dokazování odstraněny. Jde však o subjektivní náhled stěžovatele na hodnocení zejména některých svědeckých výpovědí, které si dle něj konkurují. Soudy však na základě obdobných námitek obhajoby srozumitelně a racionálně vysvětlily, proč s tímto hodnocením stěžovatele nesouhlasí (srov. kupř. body 44 a 45 rozsudku krajského soudu, v nichž se odvolací soud vyjadřuje k věrohodnosti klíčového svědka J. T., jakož i věrohodnosti výpovědí samotných obviněných).
Konečně co se týká okruhu výhrad směřujících proti způsobu zjištění výše škody, Nejvyšší soud se vyjádřil jak k otázce promlčení, tak i k otázce použití §420 odst. 2 dříve platného občanského zákoníku (konkrétně otázky škody způsobené zaměstnancem právnické osoby při její činnosti). Na podrobné vypořádání těchto otázek dovolacím soudem lze v podrobnostech pro stručnost odkázat (viz body 49 až 61). K námitce vyčíslení škody znalcem se přitom již dříve vyjádřil krajský soud (viz bod 48). Akceptace námitky, že soudy započítaly jako škodu pouze hodnotu samotných krokví použitých k "podepření" kamenné zdi, a nikoli též fakturované náklady související s jejich dopravou, montáží, demontáží, odvozem, resp. likvidací na staveništi, by obviněným paradoxně pouze přitížila. Jak na to upozornil Nejvyšší soud, započítání těchto nákladů do škody by se ve skutečnosti projevilo jejím navýšením (viz bod 41 napadeného usnesení dovolacího soudu). Nelze totiž rozumně dovodit, že tyto náklady byly vynaloženy účelně, jestliže už samotné "podepření" zdi krokvemi představovalo z technologického hlediska naprosto zcestný postup, který svým rozsahem neodpovídal nákladům deklarovaným ve fakturaci. Uvedený závěr Nejvyššího soudu tedy žádné vybočení z kautel spravedlivého procesu nepředstavuje.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti již zrušenému rozsudku Okresního soudu v Chomutově za přiměřeného použití §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, ve zbývající části ji pak odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu