ECLI:CZ:US:2019:1.US.3233.18.1
sp. zn. I. ÚS 3233/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Evy Nymburské, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Wenzigova 14, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018 č. j. Nco 53/2018-365, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu na vyloučení soudce Krajského soudu v Praze Mgr. Tomáše Jirmáska z projednávání a rozhodnutí věci vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 52 Cml 1/2012 (incidenční řízení o vylučovací žalobě).
Stěžovatelka námitku podjatosti uplatnila pro poměr soudce k žalované správkyni konkursní podstaty dlužníka, kdy mezi tímto soudcem, jenž vyřizuje věc úpadce Ing. Nymburského vedenou pod sp. zn. 39 K 12/2006, a správkyní konkursní podstaty, jež je současně účastnicí incidenčního řízení o vylučovací žalobě v této věci, existuje úzká vazba, daná tím, že soudce projednává a rozhoduje zároveň incidenční žalobu i konkurs, což objektivně vyvolává pochybnosti o nepodjatosti a nestrannosti. Vrchní soud návrhu nevyhověl, neboť v době podání, kdy stěžovatelka vznesla námitku podjatosti (po skončení řízení sp. zn. 52 Cml 1/2012) žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit pochybnost o nepodjatosti soudce, neshledal.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Uvádí, že námitku podjatosti podala dne 4. 6. 2016, přičemž o její námitce Vrchní soud rozhodl až dne 19. 6. 2018. Po celou dobu jmenovaný soudce rozhodoval ve věci sp. zn. 52 Cml 1/2012, ačkoliv si musel být vědom, že jsou zde důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti, neboť od 29. 4. 2015 rozhoduje i v konkursní věci vedené pod sp. zn. 39 K 12/2006. Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 370/04, podle něhož nelze připustit, aby tentýž soudce rozhodoval jak v konkursním řízení, tak v incidenčním řízení vyvolaném tímto konkursem. Důvodem je, že incidenční řízení je řízením sporným, kde proti sobě stojí účastnící, přičemž jedním z nich je správce podstaty disponující v příslušném konkursním řízení zvláštním, nikoliv neutrálním a nezaujatým vztahem k soudci a naopak, což lze považovat za objektivní důvod, který je způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení v uvedeném smyslu Ústavní soud neshledal.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že jmenovaný soudce Krajského soudu v Praze vynesl rozsudek ve věci sp. zn. 52 Cml 1/2012 dne 31. 10. 2014, Vrchní soud v Praze jej potvrdil rozhodnutím ze dne 4. 6. 2015 č. j. 15 Cmo 10/2015-214. Podle internetové databáze soudních rozhodnutí Infosoud bylo o dovolání rozhodnuto dne 31. 3. 2016. Z napadeného usnesení vrchního soudu dále vyplývá, že jmenovanému soudci byla konkursní věc přidělena z důvodu zániku funkce předchozího konkursního soudce až tři roky po zahájení incidenčního řízení a až poté, co v tomto incidenčním řízení soudce, o jehož vyloučení jde, vynesl rozsudek. Jako konkursní soudce se tedy nijak nepodílel na jmenování správkyně konkursní podstaty (jmenované 9 let před tím, než mu byla konkursní věc přidělena). Z uvedeného je zřejmé, že v incidenčním řízení, skončeném před tím, než se stal soudcem v řízení konkursním, nemůže být považován za podjatého ve smyslu shora uvedeného nálezu Ústavního soudu, který se vztahuje na procesně jinou situaci.
Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává pouze polemika stěžovatelky s právními závěry vrchního soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud rovněž podotýká, že stěžovatelka námitku podjatosti uplatnila až dne 4. 6. 2016, tedy po právní moci rozhodnutí vydaného v incidenčním řízení. Za této situace, je-li stěžovatelka přesvědčena, že v její již pravomocně skončené věci rozhodoval vyloučený soudce, představuje adekvátní prostředek, kterým lze proti této skutečností brojit ex post, žaloba pro zmatečnost (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 1811/14, III. ÚS 15/06 a další). Stěžovatelka se bez bližšího upřesnění v ústavní stížnosti zmiňuje, že dne 25. 9. 2015 ve vztahu k řízení vedenému u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cml 1/2012, rovněž podala u Krajského soudu v Praze žalobu pro zmatečnost, o níž nebylo dosud rozhodnuto. Řízení o této případně podané žalobě však není předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu