ECLI:CZ:US:2019:1.US.324.19.1
sp. zn. I. ÚS 324/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci společnosti B., zastoupené Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem Jaselská 1391, Mladá Boleslav, proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality ve věci vedené pod sp. zn. KRPT-212959/TČ-2016-070082, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 25. 1. 2019, brojí stěžovatelka proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ve věci vedené pod sp. zn. KRPT-212959/TČ-2016-070082, jímž mělo dojít k porušení jejího práva dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z přiloženého listinného materiálu vyplývá, že stěžovatelka je na podkladě usnesení policejního orgánu ze dne 26. 10. 2018 trestně stíhána pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti si stěžovatelka za svého obhájce zvolila advokáta Mgr. Pavla Motla, přičemž plnou moc za ni podepsal její jediný jednatel. Policejní orgán přípisem ze dne 21. 11. 2018 nicméně stěžovatelce sdělil, že podle §34 odst. 4 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, nepovažuje toto zvolení obhájce za platné, a to z důvodu, že jednatel stěžovatelky v téže trestní věci vystupuje jako obviněný; nemůže tedy za obviněnou právnickou osobu činit úkony v trestním řízení.
Podle mínění stěžovatelky, jež dala najevo v ústavní stížnosti, policejní orgán výše popsaným krokem nepřípustně zasáhl do jejího práva na obhajobu. Stěžovatelka zdůraznila, že citovaná právní úprava má sloužit k řešení problematiky střetu zájmů mezi obviněnou právnickou osobou a těmi, kdo za ni jednají. V jejím případě je však situace odlišná. Jak ona sama, tak i její jednatel zastávají totožný názor, že předmětné trestní stíhání není opodstatněné, rovněž jejich obhajoba i postup v rámci trestního řízení by byly zcela shodné. Za daných okolností stěžovatelka nepovažovala tudíž za přijatelné, aby bylo omezováno její právo na svobodnou volbu obhájce.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. Tato se jednak odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
V návaznosti na výše uvedené je nutno poukázat na procesní prostředek, který stěžovatelce k ochraně jejího práva v daném případě zákon dává k dispozici. Jedná se o dozorové oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, zakotvené v §157a, resp. §174 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jemuž primárně přísluší se zabývat námitkami stěžovatelky směřovanými proti postupu policejního orgánu. Pokud by stěžovatelka nebyla spokojena s prováděným dozorem, může dále vyzvat bezprostředně vyšší státní zastupitelství k odstranění závad v postupu státního zástupce a žádat, aby vykonalo dohled nad postupem nejblíže nižšího státního zastupitelství (§12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů). Teprve po vyčerpání těchto prostředků k ochraně svých práv a za situace, kdy by stěžovatelka nadále trvala na tom, že orgány činné v trestním řízení zasáhly do jejích ústavně zaručených práv a svobod, bude možné podat věcně projednatelnou ústavní stížnost (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 36/13 ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 32/13 ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 2928/13 ze dne 4. 12. 2013 či sp. zn. IV. ÚS 2926/13 ze dne 16. 12. 2013 či sp. zn. I. ÚS 2973/18 ze dne 31. 10. 2018, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Jelikož stěžovatelka naznačených dispozic dosud nevyužila, z ústavní stížnosti se alespoň nepodává opak, postupoval Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl jako nepřípustný ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2019
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj