ECLI:CZ:US:2019:1.US.3252.19.1
sp. zn. I. ÚS 3252/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Easy Working s.r.o., se sídlem Sokolská třída 1615/50, Ostrava, zastoupené Mgr. Jakubem Hanyášem, advokátem se sídlem Kobližná 53/24, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2018 č. j. 22 Af 111/2016-80 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019 č. j. 10 Afs 182/2018-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného výkladu ustanovení §148 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), na jehož základě byla stěžovatelce vyměřena daň po uplynutí prekluzivní lhůty. Podle názoru stěžovatelky nelze dané ustanovení aplikovat v případě daňové kontroly zahájené před prvním vyměřením daně.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že na základě daňové kontroly Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") neuznal stěžovatelce nárok na odpočet daně z deklarovaných přijatých zdanitelných plnění (optických čoček, resp. zvětšovacích skel), která byla zasažena podvodem na dani z přidané hodnoty (DPH). Platebními výměry ze dne 1. 10. 2015 vyměřil správce daně nadměrný odpočet ve výši 115 210 Kč za zdaňovací období duben 2012, za zdaňovací období červenec 2012 vyměřil daň 0 Kč a za zdaňovací období září 2012 vyměřil nadměrný odpočet ve výši 2 499 Kč. Odvolání proti těmto platebním výměrům Odvolací finanční ředitelství zamítlo rozhodnutím ze dne 13. 10. 2016 č. j. 42673/16/5300-21441-711972. Dalším platebním výměrem ze dne 1. 10. 2015 za zdaňovací období srpen 2012 správce daně vyměřil nadměrný odpočet ve výši 60 304 Kč. K odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 13. 10. 2016 č. j. 42675/16/5300-21441-711972 změnilo původně vyměřený nadměrný odpočet z hodnoty 60 304 Kč na hodnotu 61 304 Kč. V záhlaví označeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že usnesením sp. zn. I. ÚS 2547/15 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost stěžovatelky proti rozhodnutím správních soudů, v nichž došly k závěru, že daňová kontrola v nyní posuzované věci byla řádně zahájena protokolem správce daně ze dne 5. 4. 2013 č. j. 1081598/13/3201-05402-804561.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti jako další soudní instance ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Po posouzení ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší v podstatě žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo Krajského soudu v Ostravě, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Oba soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, rozhodovaly nestranně, s uvedenými námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními daňového řádu, která upravují průběh daňové kontroly, a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka především namítá.
Krajský soud i Nejvyšší správní soud se zabývaly možností prodloužení lhůty ke stanovení daně podle §148 odst. 3 daňového řádu. Jejich závěr, že správce daně stihl daň doměřit předtím, než tato jejich pravomoc prekludovala, neboť předmětné ustanovení daňového řádu nerozlišuje daňová řízení, v nichž byla daňová kontrola zahájena před či po prvotním stanovení daně, je řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický. Ústavní soud ověřil, že oba soudy vyřešily spornou otázku v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek č. j. 8 Afs 151/2016-54), přičemž při přezkumu její aplikace Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Tvrzení o porušení čl. 11 Listiny stěžovatelka nepodložila relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být doplacení daně z přidané hodnoty a od toho se odvíjející snížení majetku stěžovatelky, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu