ECLI:CZ:US:2019:1.US.3257.19.1
sp. zn. I. ÚS 3257/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti, kterou podali 1/ D. M. K. a 2/ S. M. K.-L., oba zastoupeni Mgr. Štěpánem Horkým, advokátem, se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2019 č. j. 17 Co 218/2019-746, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavnímu soudu byla dne 8. října 2019 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatelé podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2019 č. j. 17 Co 218/2019-746. Podle tvrzení stěžovatelů byla napadeným rozhodnutím porušena jejich ústavně zaručená základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelé v ústavní stížnosti současně navrhovali, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl usnesením ze dne 19. července 2019 č. j. 0 P 203/2018-696 o návrhu matky nezletilého druhého stěžovatele (dále jen "nezletilý") ze dne 17. července 2019 na vydání předběžného opatření, na jehož základě by nezletilý vykonával povinnou školní docházku v Základní škole v K., Spolková republika Německo, tak, že se zamítá.
3. K odvolání matky proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností tak, že usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že nezletilý bude od 29. srpna 2019 vykonávat povinnou školní docházku v základní škole v K. (výrok I.) a matce uložil povinnost ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto usnesení podat návrh na zahájení řízení o nahrazení souhlasu otce s výkonem školní docházky nezletilého v základní škole v K. (výrok II.).
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze prakticky určil, že budoucí život nezletilého bude probíhat v Německu. Jeho školní docházka v Německu bude mít za následek zpřetrhání dosavadních vazeb k České republice, faktické vyloučení prvého stěžovatele z možnosti se podílet na jeho přímé výchově, postupné zhoršení znalosti českého a anglického jazyka, jakož i jeho vytržení z okruhu svých českých spolužáků, přátel, kamarádů a českého prostředí jako celku, v němž od svého narození vyrůstal a na které je zvyklý.
6. Podle názoru stěžovatelů vydal odvolací soud předběžné opatření, aniž by prováděl podrobné dokazování, přičemž ve věci nebylo dosud meritorně rozhodnuto o typu výchovy k nezletilému, o určení výše výživného, o úpravě styku s nezletilým a ani pravomocně rozhodnuto o udělení souhlasu se změnou obvyklého pobytu nezletilého z České republiky do Německa.
7. Stěžovatelé mají za to, že napadeným usnesením došlo k zásahu do mnoha práv garantovaných ústavním pořádkem České republiky, a to zejména do práva dítěte, práva na svobodu pobytu, práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Na podporu svých tvrzení odkázali stěžovatelé na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti za situace, kdy byla podána jak prvým stěžovatelem, tedy otcem nezletilého, tak i nezletilým. Ústavní soud ve své judikatuře již zaujal zřetelný právní názor (srov. např. usnesení ze dne 15. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2093/17, bod 3 odůvodnění), že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilé děti stěžovatele. V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně Ústavní soud rozhodoval např. v usnesení ze dne 10. června 2015 sp. zn. II. ÚS 492/15, ze dne 9. září 2015 sp. zn. IV. ÚS 1950/15, ze dne 14. července 2015 sp. zn. III. ÚS 1521/15, ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. IV. ÚS 1522/15 a ze dne 23. října 2018 sp. zn. III. ÚS 832/18). Současně však Ústavní soud konstatoval, že za situace, kdy fyzická osoba fakticky nemůže samostatně jednat a není dán jiný subjekt, který by mohl jednat za ni (v posuzované věci opatrovník Úřad městské části Praha 4 k podanému odvolání vyjádřil názor, že s ohledem na částečnou školní zralost nezletilého, nemožnost předjímat rozhodnutí soudu ve věci úpravy jeho poměrů, zvýšenou emoční zátěž nezletilého a dlouhodobý rodičovský spor, je v zájmu nezletilého, aby byl povolen odklad jeho školní docházky a aby do doby rozhodnutí ve věci samé pokračoval režim střídání péče rodičů ve 14 denním intervalu, na který je nezletilý zvyklý a který mu umožní připravovat se na školní docházku v P. i v K.) a nedalo by se očekávat, že by kolizní opatrovník podal ústavní stížnost "v zájmu nezletilého stěžovatele", formalistickým lpěním na dodržení výše uvedeného principu by došlo k faktickému vyloučení poskytnutí ochrany základních práv a svobod Ústavním soudem. Za takové situace proto nelze ústavní stížnost odmítnout jako podanou někým zjevně neoprávněným, neboť by tím došlo k faktickému vyloučení přístupu nezletilého stěžovatele k Ústavnímu soudu (srov. usnesení ze dne 28. února 2019 sp. zn. II. ÚS 2165/18).
9. Ústavní stížnost byla tedy podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelů v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole [srov. nálezy ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 1. září 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527)].
12. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
13. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovateli vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je zcela zřejmé, že stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se závěry, ke kterým odvolací soud dospěl, přičemž jejich argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Odvolací soud komplexně posoudil zájmy a potřeby nezletilého a jeho posouzení odpovídá čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem a nebylo ani svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy.
14. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nezletilý komunikuje v němčině, angličtině a částečně v češtině. K zahájení školní docházky v německém prostředí a v německém jazyce byl přijat, naproti tomu v České republice ke vzdělávání v základní škole přijat nebyl a byl mu doporučen odklad školní docházky, a to především za účelem lepšího zvládnutí komunikace v českém jazyce. Český jazyk není rodným jazykem ani jednoho z rodičů, a tudíž mu mohou být ve zvládnutí českého jazyka na úrovni nutné pro absolvování školní docházky na základní škole v České republice nápomocni jen v omezeném rozsahu. Proto je v souladu se zájmy nezletilého, aby počínaje dnem 29. srpna 2019 začal vykonávat povinnou školní docházku v K. Odvolací soud rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v důsledku nástupu nezletilého do základní školy v Německu nemůže již nadále do budoucna obstát dosud praktikovaná péče o nezletilého v režimu střídání péče rodičů v intervalu 14 dnů a není ani žádoucí, aby byl prvý stěžovatel z výchovného působení na nezletilého vyloučen. Bude tedy nezbytné, aby do doby meritorního rozhodnutí byly výchovné poměry nezletilého zatímně upraveny dohodou rodičů nebo rozhodnutím soudu tak, aby při výkonu školní docházky nezletilého v bydlišti matky byl zachován v maximální možné míře kontakt nezletilého s prvým stěžovatelem. Dále odvolací soud stanovil matce nezletilého lhůtu 60 dnů od právní moci jeho usnesení, aby zahájila řízení ve věci samé, tj. řízení o nahrazení souhlasu prvého stěžovatele s výkonem školní docházky nezletilého na základní škole v K., ve kterém bude otázka neshody rodičů o školní docházce nezletilého vyřešena konečným způsobem.
15. Poukazy stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu, uvedená v jejich ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu