ECLI:CZ:US:2019:1.US.3287.18.1
sp. zn. I. ÚS 3287/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Tomáše Voborníka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Pardubice se sídlem 9. května 215, Moravany, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2018 č. j. 51 Co 169/2018-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo částečně změněno usnesení soudního exekutora (stěžovatele) ze dne 4. 4. 2018 č. j. 195 EX 985/15-140 ve výroku II. o nákladech exekuce.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soudní exekutor na návrh oprávněné zastavil exekuci, oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 192 491,60 Kč, oprávněné ani povinnému nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení a rozhodl, že po právní moci usnesení povinnému vyplatí částku 732,37 Kč. V rozhodnutí uvedl, že oprávněná procesně zavinila zastavení exekuce, neboť je zastavení sama a je tak povinna uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Vzhledem k tomu, že podala návrh na zastavení exekuce pouhý jeden den před termínem konání dražby, která tak byla zmařena, exekutor dovodil, že má nárok na odměnu ve výši, jako by došlo k vymožení plnění, sníženou o jednu čtvrtinu, neboť dosud neproběhly všechny fáze exekuce prodejem nemovitých věcí, a dále ještě o třetinu. Odměnu vyčíslil ze základu, který spočíval v nejnižším podání, které mohlo být v nařízené a oprávněnou zmařené dražbě dosaženo.
Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením výrok o nákladech exekuce změnil tak, že jejich výše činí 31 761 Kč, ve zbytku rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Uvedl, že v dané věci není pro výpočet nákladů exekutora aplikovatelné ust. §5 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb., odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "vyhl. č. 330/2001 Sb."), neboť se použije jen v případě, kdy byly při exekuci postižením nemovitostí uspokojeny nároky oprávněného, dalších oprávněných či věřitelů povinného, k čemuž v tomto exekučním řízení nedošlo. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1776/16, kde šlo o částečné zastavení exekuce, na věc nedopadá, neboť v projednávané věci byla exekuce zastavena zcela, nedošlo k provedení exekuce prodejem nemovitosti a při určení odměny exekutora nelze vyjít ze základu tvořeného předpokládanou výší rozdělované podstaty.
Odvolací soud však vzal v úvahu, že návrh na zastavení exekuce byl podán těsně před termínem konání dražby, přičemž odměna ve výši 2 000 Kč, tak jak vyplývá z ust. §11 odst. 2 vyhl. č. 330/2001 Sb., by nebyla odpovídající složitosti exekuce a množství exekutorem provedených úkonů. Považoval proto za spravedlivé, aby byla za základ pro určení odměny exekutora považována částka, pro niž byla exekuce nařízena a kterou by byl soudní exekutor v případě, že by dražba proběhla, pro oprávněnou s největší pravděpodobností vymohl (§5 vyhl. č. 330/2001 Sb.), tj. částka 100 000 Kč. Výše odměny exekutora tak činí v souladu s ust. §6 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. 15 000 Kč, náhrada hotových výdajů 11 249 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 5 512 Kč. Celkové náklady exekuce tak činí 31 761 Kč.
Stěžovatel namítá, že bezprostředně před předpokládaným provedením dražby došlo na základě smlouvy o postoupení pohledávek ke změně v účastnících exekučního řízení na straně oprávněné. Ze skutečnosti, že nová oprávněná se domáhala zastavení exekučního řízení, stěžovatel dovozuje, že účelem postoupení pohledávky byla faktická úhrada pohledávky původního oprávněného. Lze mít za prokázané, že pokud by oprávněný nezmařil dražbu, bylo by učiněno nejnižší podání v částce 2 340 000 Kč a s velkou pravděpodobností by bylo dosaženo i vyššího výtěžku z prodeje nemovitých věcí. Soud měl proto při výpočtu odměny exekutora zohlednit, že fakticky došlo k úhradě v důsledku exekuce. Stěžoval je přesvědčen, že na daný případ svoji podstatou dopadá argumentace Ústavního soudu obsažená v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1776/16, přičemž není rozhodné, že v tomto případě šlo o částečné zastavení exekuce.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů.
Ústavní soud dále uvádí, že podle jeho ustálené judikatury otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Námitky stěžovatele jsou navíc ve značné míře založeny na hypotetických úvahách, podle nichž důvodem návrhu oprávněné na zastavení exekuce (i když sám stěžovatel uvádí, že oprávněná návrh na její zastavení nijak nezdůvodnila) bylo zaplacení dlužné částky, resp. přesvědčení o prodeji nemovitosti za minimální nejnižší podání v částce 2 340 000 Kč, pokud by se v exekuci pokračovalo.
Ústavní soud z ústavního hlediska nemá výhrady vůči městským soudem provedené interpretaci ustanovení §5 vyhl. č. 330/2001 Sb. V projednávané věci je evidentní, že k provedení exekuce prodejem nemovitosti nedošlo, nároky oprávněného nebyly částečně ani zcela uspokojeny z majetkové podstaty exekucí postižené nemovitosti a při určení odměny exekutora tak nelze vyjít ze základu tvořeného předpokládanou výší rozdělované podstaty. Odvolací soud při určení nákladů exekuce navíc zohlednil specifikum případu, kdy návrh na zastavení exekuce byl podán den před jejím konáním a soudnímu exekutorovi přiznal náklady řízení jako kdyby částku, pro niž byla exekuce nařízena, vymohl. Poukaz stěžovatele na výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu není případný, neboť toto se vztahuje na situaci výslovně předpokládanou v ust. §5 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb., kdy došlo k provedení exekuce a nároky oprávněného byly uspokojeny jen zčásti.
Ústavní soud má za to, že odvolací soud při rozhodování o nákladech soudního exekutora vzal v úvahu všechny relevantní skutečnosti, tzn., že respektoval stávající právní úpravu, judikaturu Ústavního soudu a přihlédl i k momentu zpětvzetí návrhu oprávněnou.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu