ECLI:CZ:US:2019:1.US.3300.19.1
sp. zn. I. ÚS 3300/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., zastoupeného JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou, sídlem kpt. Jaroše 510, Kadaň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 734/2019-670 ze dne 16. 7. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 276/2018-636 ze dne 4. 10. 2018 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 16 T 5/2018-591 ze dne 30. 5. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měl být porušen čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") č. j. 16 T 5/2018-591 ze dne 30. 5. 2018 byl stěžovatel uznán vinným spolu s dalšími obžalovanými - L. G. a společností X zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve stadiu pokusu, kdy stěžovatel měl vystupovat v postavení účastníka (pomocníka) a odsouzen za tento trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") tak, že je výše citovaným rozsudkem zamítl. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především namítá, že dokazování v předmětném trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Důkazy v řízení provedené byly účelově vykládány tak, aby se "hodily" pro shledání viny stěžovatele a soudy se žádným způsobem nevypořádaly s tvrzením stěžovatele ohledně jiného výkladu těchto důkazů. Pochybnosti o vině stěžovatele, vyplývající s "oněch" nepřímých důkazů, nebyly žádným z rozhodujících soudů zohledněny. Přestože se u každého nepřímého důkazu nabízelo rozumné vysvětlení svědčící o nevině stěžovatele, soudy tato vysvětlení zcela pominuly, stejně jako pochybnosti z těchto vysvětlení vzešlé, a rozhodly o vině stěžovatele, ačkoliv jeho vina nebyla spolehlivě prokázána. Došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji obhajobu z řízení před obecnými soudy. Námitky stěžovatele představují především jeho nesouhlas se způsobem, jak soudy hodnotily důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodily. Úkolem Ústavního soudu přitom není (viz k tomu výše) provádět znovu přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a z nich vyvozenými závěry soudů). Důvodem pro jeho zásah je tak zjištění (a potřeba nápravy) zjevné libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí.
Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Tuto zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však obecné soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
Ústavní soud konstatuje, že důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit - bez důvodných pochybností - závěr o vině stěžovatele, kterou soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu. Je zřejmé, že soudy vzaly námitky obhajoby v potaz a shledaly je nedůvodnými. Znovu nutno zopakovat, že Ústavní soud není odvolací instancí, ani není oprávněn soudní řízení, které proběhlo formálně i materiálně v souladu s ústavními předpisy, věcně přezkoumávat. V daném případě obecné soudy dospěly k tomu, že souhrn důkazů, svědčících pro závěr, že stěžovatel se trestné činnosti dopustil, je nezpochybnitelný a jeho vlastní hodnocení důkazů a pro něj příznivější verzi skutkového stavu odmítly. Postačí zde odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu