ECLI:CZ:US:2019:1.US.3314.19.1
sp. zn. I. ÚS 3314/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti V. K., toho času ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Vysoká ul. 149/4, 460 10 Liberec, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 365/2019 ze dne 4. 9. 2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 Nt 16042/2019-31 ze dne 6. 8. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro pokračující zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle ustanovení §340 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), d) trestního zákoníku, a to dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu, a pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky ve smyslu ustanovení §341 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 15019/2019 ze dne 13. 3. 2019, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) i c) trestního řádu s tím, že vazba se započítává dnem a okamžikem zadržení, tj. ode dne 11. 3. 2019 06:00 hodin. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 193/2019 ze dne 9. 5. 2019 byla stížnost stěžovatele proti usnesení o vzetí do vazby zamítnuta. Důvod vazby koluzní pominul nedlouho po právní moci rozhodnutí stížnostního soudu.
V záhlaví označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a nevyhověl ani stěžovatelem navrženým alternativním opatřením nahrazujícím vazbu (písemný slib, dohled probačního úředníka, peněžitá záruka a nahrazení vazby výkonem elektronické kontroly). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze vpředu uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že v odůvodnění soudů absentuje analýza jakýchkoli konkrétních skutečností nasvědčujících riziku opakování trestné činnosti. Napadená rozhodnutí jsou dle názoru stěžovatele založena na domněnkách. Dle něj též nebyly v dané trestní věci objasněny žádné konkrétní skutečnosti či zjištěny důkazy, z nichž by bylo možno usuzovat na jeho účastenství, a proto je další trvání vazby zcela neúměrné. Rozhodnutí soudů dle mínění stěžovatele nectí zásadu presumpce neviny, neboť vyšly z předem pojatého přesvědčení, že stěžovatel spáchal čin, který je mu kladen za vinu. Rovněž se zamítnutím alternativních návrhů na nahrazení vazby se soudy dle přesvědčení stěžovatele vypořádaly nedostatečně, když jejich odůvodnění je obecné a nekonkrétní. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obvodní soud dostatečně vyložil, v čem spatřuje trvání vazebních důvodů u vazby útěkové a předstižné. Obvodní soud konkrétně poukázal na celkovou profesní, osobní i místní nezakotvenost stěžovatele, která je dána tím, že jde o cizího státního příslušníka, který má ve své domovině na Ukrajině rodinné zázemí, jehož by mohl snadno využít ve snaze vyhnout se dalšímu trestnímu stíhání ve světle hrozby vysokého trestu. Obvodní soud v té souvislosti rovněž poukázal na skutečnost, že stěžovatel se často přesouvá z České republiky na Ukrajinu a obráceně, v České republice nemá povolení k práci, podnikání ani povolení k dlouhodobému pobytu. Pouze si brigádně a příležitostně přivydělává na stavbách. Dle názoru Ústavního soudu jsou tyto vzájemně propojené důvody dostatečně konkrétní a plyne z nich reálná obava z uprchnutí stěžovatele a jeho skrývání se v zahraničí. Též odůvodnění vazby předstižné obstojí. Obvodní soud podotkl, že v případě stěžovatele jde o zapojení se do organizované zločinecké skupiny páchající vážnou trestnou činnost přeshraničního charakteru, kdy její povaha, rozsah a skrytost jednání ve spojení s pracovní a jinou neukotveností stěžovatele v České republice působí reálnou obavu z jejího možného opakování. Přirozeně nelze s jistotou tvrdit, že stěžovatel se této či jiné trestné činnosti dopustí znovu, zde však postačí uvedení reálných obav, které mají svůj základ v osobních (osobnostních), majetkových, rodinných a jiných poměrech stěžovatele. Obvodní soud své úvahy patřičně objektivizoval, a nejedná se tak o čirou hypotézu, jak tvrdí stěžovatel.
Namítá-li pak stěžovatel, že vazba trvá příliš dlouho, přičemž z dosavadních výsledků šetření se nepodává, že by stěžovatel byl do trestné činnosti nějak zapojen, dlužno poznamenat, že obvodní soud neopomněl zdůvodnit, proč dosud nebylo možno přípravné řízení skončit. Vedle značného rozsahu trestné činnosti bylo nutno vyčkat na výsledky počítačové expertízy, rozboru České národní banky a vyhodnocení dalšího důkazního materiálu, včetně chemických a balistických stop. V neposlední řadě je pro objasnění trestné činnosti nezbytná také právní pomoc Ukrajiny, jež doposud nebyla realizována. Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za dostatečné jak z hlediska rozsahu, tak i z hlediska intenzity důvodů, které při poměřování zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele obstojí. Nadto stěžovatel své tvrzení o absenci důkazů, které zatím byly nashromážděny v přípravném řízení, nijak blíže nerozvádí, ačkoli obvodní soud vyjmenoval řadu důkazních prostředků, jež na zapojení stěžovatele do předmětné trestné činnosti ukazují (listiny o tranzitu převážených osob, komunikace mezi jednotlivými obviněnými, výsledky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu aj.). Soudy přitom nevybočily z kautel spravedlivého procesu, když uvedly, že uvedený důkazní materiál nasvědčuje účasti stěžovatele v organizované zločinecké skupině. V tomto postupu nelze spatřovat porušení zásady presumpce neviny, jelikož je povinností soudů při vzetí obviněného do vazby nebo při rozhodování o jeho dalším setrvání ve vazbě mimo jiné zkoumat právě i to, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a existuje důvodné podezření, že tento trestný čin spáchal právě obviněný (§67 trestního řádu). V opačném případě by vazba nebyla přípustnou. Soudy se tak určitému prvotnímu hodnocení důkazů nemohou ze zákona vyhnout. To však neznamená, že by tím jakkoli předurčily vinu stěžovatele. Žádný takto kategoricky formulovaný projev či odsudek se v odůvodnění napadených rozhodnutí nenachází. Bližší zkoumání zavinění, jakož i dalších otázek, bude teprve předmětem (případného) dalšího stádia trestního řízení, v jehož rámci bude mít stěžovatel daleko širší prostor pro svoji obhajobu, a to i s přihlédnutím k vývoji dokazování, které ještě zdaleka není skončeno.
Konečně pokud jde o tvrzené nedostatky stran uvedení důvodů, pro které soudy nevyhověly alternativním opatřením, navrženým stěžovatelem a nahrazujícím vazbu, je třeba říci, že na jednu stranu se sice odůvodnění soudů jeví strohými, na druhou stranu ovšem nelze přehlédnout, že takové důvody se podávají fakticky již ze samotných úvah o přetrvávajících důvodech vazby útěkové a předstižné a zejména z hodnocení jejich závažnosti, jež v daném případě prakticky vylučuje nahrazení vazby jedním ze shora vypočtených opatření. Ani v tomto směru se soudy dle Ústavního soudu žádného, natož extrémního excesu nedopustily.
Ze všech shora vyložených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu