ECLI:CZ:US:2019:1.US.3324.18.1
sp. zn. I. ÚS 3324/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem U Demartinky 1, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 843/2018-42 ze dne 24. 7. 2018, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 135/2017-1079 ze dne 8. 2. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 4 T 124/2015-1044 ze dne 24. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že ve funkci výkonného ředitele obchodní společnosti XXX a od 24. 11. 2011 rovněž ve funkci jednatele této společnosti bez oprávnění postupně vybral z pokladny společnosti hotové finanční prostředky v celkové výši 2 683 179 Kč, a to pod záminkou proplácení pracovních cest zaměstnanců společnosti, a to za okolností blíže rozvedených ve skutkové větě výroku o vině uvedeného rozsudku. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 600 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 600 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stěžovateli stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele na upřesněném skutkovém základě též uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za který jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně stěžovateli uložil i peněžitý trest ve výměře 600 denních sazeb po 1 000 Kč, v celkové výši 600 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil odvolací soud stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jež Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy obou stupňů své dokazování zaměřily výhradně k prokázání jeho viny, aniž by se stejně pečlivě zabývaly také jeho obhajobou. Provedené důkazy hodnotily jednostranně a zcela ignorovaly ty skutečnosti, které svědčily v jeho prospěch. Závěr o vině soudy dle názoru stěžovatele vybudovaly prakticky jen na základě výpovědi svědkyně I. K., která přitom jako jediná osoba disponovala s pokladnou společnosti, a mohla s ní tak nakládat bez jakékoli kontroly. Jiný přímý důkaz, který by znevěrohodnil jeho tvrzení, že on sám z pokladny fyzicky žádné peněžní prostředky nevybíral, v řízení proveden nebyl. Stěžovatel má dále za to, že nebyla řádně objasněna ani výše škody, kterou měl údajnou trestnou činností způsobit. V té souvislosti stěžovatel soudům vytkl, že nebyl přibrán ani znalec z oboru ekonomika, který by se k výši způsobené škody mohl vyjádřit, opatřen však nebyl ani posudek z oboru písmoznalectví pro účely posouzení pravosti podpisů na cestovních příkazech. Dohoda o narovnání, kterou podepsal, důkazem o jeho trestné činnosti není. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně uvádí, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné takové pochybení, které by si žádalo jeho zásah, neshledal.
Ústavní soud nepřisvědčuje stěžovateli v jeho tvrzení, že soudy postupovaly jednostranně ve snaze docílit prokázání mu viny a odsoudit jej. Soudy argumenty obhajoby nepominuly, nedaly jim ale za pravdu. Již soud prvního stupně dostatečně zdůvodnil, proč obhajobě stěžovatele neuvěřil a proč naopak dospěl k závěru o jeho vině (viz str. 20 - 22 jeho rozsudku). Odvolací soud se pak zabýval i nyní vznesenými námitkami stěžovatele a patřičně je vypořádal (srov. zejm. str. 24 a 25). Takové posouzení trestní věci z kautel spravedlivého procesu nevybočuje.
Námitku stěžovatele, že závěr o vině soudy vybudovaly jen na základě výpovědi jedné svědkyně, aniž provedly byť jediný další přímý důkaz, Ústavní soud nesdílí. Je sice pravdou, že výpověď svědkyně I. K. byla podstatným důkazem pro uznání stěžovatele vinným. Nelze však přehlédnout, že jí uváděná tvrzení nezůstala v rámci provedeného dokazování osamocena, ale naopak byla podpořena jednak výpověďmi celé řady dalších svědků, jednak listinnými důkazy. Ústavní soud má za to, že soubor nepřímých důkazů ve spojení s výpovědí jmenované svědkyně tvoří dostatečný podklad pro závěr o vině. Odvolací soud se v té spojitosti zabýval též argumentem obhajoby poukazujícím na údajně vysoký životní standard této svědkyně, tedy na její potenciální roli v celém případu, nicméně vzhledem k hodnověrnému a setrvalému vysvětlení ohledně pořízení rodinného domu její majetkovou situaci dále nezjišťoval. Rovněž nelze souhlasit se stěžovatelem, domnívá-li se, že měl být proveden další přímý důkaz, který by jej případně sám o sobě usvědčoval z trestné činnosti. Jak již stěžovateli vyložil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, trestní řád nestanoví žádná striktní pravidla určující množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Dokazování (nejen) v trestním řízení není postaveno na určité formální, hodnotové hierarchii důkazů (resp. důkazních prostředků), soud shromážděné důkazy hodnotí vždy podle svého vnitřního přesvědčení jednotlivě i v jejich souhrnu a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu.
Vytýká-li stěžovatel soudům nepřibrání znalce z oboru ekonomika a nevypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví pro účely posouzení pravosti podpisů na cestovních příkazech, Ústavní soud podotýká, že odvolací soud tyto důkazní návrhy neopomenul. V odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že ve světle provedeného dokazování není k jejich provedení důvod. Konkrétně sám stěžovatel ve své výpovědi připustil, že "štosy cestovních příkazů" podepisoval, což se shodovalo s řadou svědeckých výpovědí, aniž přitom nabídl rozumné vysvětlení, proč zrovna cestovní příkazy založené v soudním spisu by neměly pocházet od něj, totiž kdo a proč měl jeho podpis na těchto příkazech zfalšovat. Obdobně nepokládal krajský soud za nutné zabývat se komplexně účetnictvím společnosti, když způsob "vyvedení" finančních prostředků z dané obchodní společnosti byl dokazováním zjištěn, přičemž konkrétní výše se ze samotných cestovních příkazů podává, rozsah způsobené škody tak bylo možno zjistit i bez znaleckého dokazování.
Konečně sporuje-li stěžovatel důraz soudů na dohodu o narovnání uzavřenou mezi ním a poškozenou obchodní společností, je třeba poznamenat, že žádný ze soudů ji nekladl na roveň přímému důkazu o vině, je však logické, že si soudy nutně položily otázku, proč ji stěžovatel uzavíral, byl-li přesvědčen o své nevině, a že tedy tato okolnost jen zapadá do řetězce důkazů a podporuje je. Ani zde Ústavní soud neshledal, že by soudy postupovaly ústavně nekonformním způsobem.
Ze všech shora uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu