ECLI:CZ:US:2019:1.US.3339.19.1
sp. zn. I. ÚS 3339/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Barona, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 9. 7. 2019, č. j. 69 Co 52/2019-296, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 10. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalován o náhradu škody, kterou měl způsobit jako řidič nepojištěného vozidla. Přesto, že v soudním řízení namítal, že byl v době dopravní nehody jednatelem a zaměstnancem právnické osoby, která byla vlastníkem vozidla a tudíž mu nevznikla hmotněprávní odpovědnost, rozhodl Okresní soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2018 č.j. 19 C 110/2017-251 tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.389 Kč s příslušenstvím. Současně byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že soud prvního stupně vyvodil odpovědnost stěžovatele z neplatnosti pracovní smlouvy mezi stěžovatelem a jeho zaměstnavatelem. K tomu stěžovatel namítá, že soud prvního stupně nedal stěžovateli v průběhu řízení najevo, že se platností pracovní smlouvy zabývá a tato úvaha soudu se poprvé objevila až v konečném rozsudku. Z toho důvodu považuje stěžovatel rozhodnutí soudu za překvapivé. Stěžovateli nebyl dán procesní prostor, v němž by mohl na uvedený právní názor reagovat. Obecné soudy přehlédly, že stěžovatel byl jednatelem právnické osoby, což má stejné právní účinky jako existence pracovního poměru. Závěrem stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že žalobkyni byly přiznány náklady soudního řízení, když již z popisu činnosti České kanceláře pojistitelů vyplývá, že převážná část její činnosti spočívá ve vymáhání náhrady plnění. Náklady na vedení soudních řízení jsou podle stěžovatele zohledněny v jejím rozpočtu a jejich příjmech, a to i přesto, že se nejedná o subjekt veřejného práva.
Z výše vyložených důvodů mělo v řízení před obecnými soudy dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Namítá-li stěžovatel, že překvapivost rozhodnutí obecných soudů, nutno uvést, že se stěžovatel dozvěděl o názoru nalézacího soudu na platnost pracovní smlouvy nejpozději z jeho rozhodnutí a v rámci odvolacího řízení mu tak byl dán dostatečný procesní prostor na to, aby právní názor soudu prvního stupně zpochybnil. Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu IV. ÚS 3085/15, nutno uvést, že tento dopadá na odlišnou procesní situaci, neboť tam se otázkou platnosti pracovní smlouvy zabýval poprvé až odvolací soud.
Napadá-li stěžovatel otázku nákladů řízení, lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, IV. ÚS. 3931/18 a další). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se nákladů řízení zdrženlivý, a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně. Dochází k tomu v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, což se však v předmětném případě nestalo.
Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud má za to, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu