ECLI:CZ:US:2019:1.US.3368.18.1
sp. zn. I. ÚS 3368/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Neinver Czech, s.r.o., se sídlem Pobřežní 620/3, Praha 8, zastoupené Mgr. Milošem Felgrem, advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, v substituci Mgr. Janem Dobrým, advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, stěžovatelky II. KIRO development s.r.o., se sídlem Slezská 2310/115, Praha 3, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Nevolou, advokátem se sídlem V Kolkovně 921/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018 č. j. 23 Cdo 4384/2017-620, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017 č. j. 55 Co 431/2016-466 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2016 č. j. 65 C 58/2013-410, jakož i o doplnění ústavní stížnosti stěžovatelky II. proti usnesení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze 4. 9. 2017 sp. zn. Rsp 34/16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky navrhly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručeného práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") rozhodčím nálezem ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. Rsp 1794/12 rozhodl o uzavření ve výroku blíže specifikovaných kupních smluv a o nákladech řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 3. 2016 č. j. 65 C 58/2013-410 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 9. 2016 č. j. 65 C 58/2013-445) k žalobě Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvkové organizace se sídlem v Praze (dále jen "žalobce") citovaný rozhodčí nález zrušil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2017 č. j. 55 Co 431/2016-466 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 7. 2017 č. j. 55 Co 431/2016-538) k odvolání stěžovatelek rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 6. 2018 č. j. 23 Cdo 4384/2017-620 dovolání stěžovatelek odmítl.
Stěžovatelky v podrobné ústavní stížnosti mimo jiné uvedly, že poté, co rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2016 č. j. 65 C 58/2013-410 o zrušení rozhodčího nálezu rozhodčího soudu ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. Rsp 1794/12 nabyl právní moci, podaly k obvodnímu soudu návrh, aby obvodní soud ve smyslu §34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, pokračoval v jednání ve věci samé zahájené na základě žaloby podané dne 5. 9. 2012 u rozhodčího soudu (tedy ve věci, ve které se konalo rozhodčí řízení) a tuto věc rozhodl. II. stěžovatelka současně v případě návrhu na zrušení usnesení rozhodčího soudu ze dne 4. 9. 2017 sp. zn. Rsp 34/16 uvedla, že bezprostředně souvisí s napadenými rozhodnutími.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti, jejího doplnění a napadených rozhodnutí netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelkám i Ústavnímu soudu dostatečně známy. Ústavní soud z internetové databáze infoSoud zjistil, že v souzené věci probíhá před Obvodním soudem pro Prahu 4 další řízení.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, se jeví její subsidiarita, která se odráží ve formálním požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
V souzené věci byla ústavní stížnost (včetně jejího doplnění) podána v řízení, které neskončilo, neboť ve věci samé pokračuje u obvodního soudu.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do řízení v jeho průběhu a napravovat tak možná pochybení v době, kdy tak mohou učinit soudy. Stěžovatelkám jsou však nadále k dispozici prostředky podle občanského soudního řádu a teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelky nadále domnívaly, že jimi tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jim otevřela cesta k Ústavnímu soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj