ECLI:CZ:US:2019:1.US.3372.18.1
sp. zn. I. ÚS 3372/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jaroslava Středy, zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem, se sídlem Antonína Dvořáka 287, Turnov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. prosince 2015 č. j. KSHK 40 INS 20748/2012-B-53, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016 č. j. 2 VSPH 57/2016-B-88 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2018 č. j. 29 NSČR 88/2018-B-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 8. října 2018, doručené Ústavnímu soudu dne 9. října 2018 a doplněné podáními ze dne 19. listopadu 2018 a 3. prosince 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Dále stěžovatel namítal porušení zásady rovnosti účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. září 2012 zjistil úpadek dlužníka (stěžovatele) a zároveň povolil jeho řešení oddlužením podle §389 a násl. zákona č. 82/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Václav Špůr. Krajský soud unesením ze dne 18. prosince 2015 č. j. KSHK 40 INS 20748/2012-B-53 návrh stěžovatele (dlužníka) na zproštění insolvenčního správce v insolvenčním řízení zamítl (výrok I.), návrh na zastavení opětovné dražby odmítl (výrok II.) a návrh na změnu dražební společnosti odmítl (výrok III.).
3. K odvolání, podanému stěžovatelem, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. listopadu 2016 č. j. 2 VSPH 57/2016-B-88 rozhodnutí krajského soudu v bodě I. výroku potvrdil (výrok I.) a odmítl odvolání stěžovatele proti bodům II. a III. výroku usnesení krajského soudu (výrok II.).
4. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 19. července 2018 č. j. 29 NSČR 88/2018-B-167 podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle názoru stěžovatele byla porušena jeho základní práva při rozhodování obecných soudů tím, že i přes jím předložená a doložená tvrzení, že ustanovený insolvenční správce v této věci nepostupoval při výkonu své funkce svědomitě a s odbornou péčí a nevyvinul veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře, jak mu ukládá ustanovení §36 odst. 1 insolvenčního zákona, byl krajským soudem návrh na zproštění insolvenčního správce zamítnut.
6. Důvody pro zproštění funkce insolvenčního správce shledává stěžovatel v tom, že insolvenční správce určil cenu v tomto insolvenčním řízení zpeněžované nemovitosti stěžovatele prostřednictvím osoby, která není akreditovaným znalcem v příslušném oboru, a tato cena byla určena v méně, než poloviční výši oproti skutečné hodnotě. Na základě námitky, vznesené stěžovatelem, došlo následně k nápravě této situace. Stejně tak insolvenční správce podle tvrzení stěžovatele následně v návrhu na vydání výtěžku zpeněžení ze dne 3. března 2016 žádal o přiznání odměny v celkové výši 153 878,95 Kč, když následně opět po námitkách stěžovatele, byla správci přiznána odměna pouze ve výši 30 527,67 Kč, tedy 5 krát menší. I přes tyto nezpochybnitelné skutečnosti však obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na zproštění stávajícího insolvenčního správce jeho funkce.
7. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, a to zejména s názorem, že insolvenční správce postupoval při své činnosti v mezích pokynu zajištěného věřitele a nepochybil tedy při výkonu své funkce. Podle názoru stěžovatele insolvenční správce nejenže nevyvíjel veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat tak, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře, nýbrž na tuto svoji povinnost rezignoval, když nejenže nezadal zpracování skutečného znaleckého posudku, jak mu ukládá zákon, ale navíc se spokojil i se stanovením hodnoty posuzované nemovitosti osobou bez zákonem vyžadované kvalifikace.
8. Stěžovatel má za to, že obecné soudy bez zjevného důvodu přikládaly skutečnostem tvrzeným a doloženým stěžovatelem menší význam, než argumentaci směřující k ponechání současného insolvenčního správce v jeho funkci, a to i přes zcela zjevné pochybení tohoto insolvenčního správce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
12. Ústavní soud rovněž ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
13. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Ústavní soud proto zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, a se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě, ústavně konformním způsobem, se s nimi vypořádaly.
14. Insolvenční soud přezkoumal činnost insolvenčního správce v insolvenčním řízení a neshledal žádná pochybení insolvenčního správce. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání podané stěžovatelem proti bodům II. a III. výroku není přípustné, neboť proti nim není podle §91 insolvenčního zákona odvolání přípustné. Na tomto závěru nemohlo nic změnit ani nesprávné poučení o odvolání, jenž soud poskytl účastníkům řízení v písemném vyhotovení usnesení. Stejně jako soud prvního stupně, i soud odvolací byl toho názoru, že stěžovatel neprokázal, že správce neplní řádně své povinnosti nebo postupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, přičemž taková zjištění neplynula ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud pak dovolání, jež mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v posouzení právních otázek, na jejichž řešení spočívá, v souladu s ustálenou judikaturou k výkladu §32 insolvenčního zákona.
15. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
16. Neobstojí ani, dovolává-li se stěžovatel čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zásada rovnosti tam zakotvená má reflexi výlučně procesní; přitom není důvod pochybovat, že rovného postavení se stěžovateli dostalo.
17. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu