ECLI:CZ:US:2019:1.US.3389.19.1
sp. zn. I. ÚS 3389/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti D. T., zastoupeného Miroslavem Tenklem, advokátem se sídlem Sudoměřská 6, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 427/2019-3512 ze dne 10. 7. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 40/2018 ze dne 20. 2. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 21/2016 ze dne 28. 8. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 1, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel uznán vinným zločinem kuplířství podle §189 odst. 1, alinea 1, 2, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku. Za uvedený zločin byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků se zkušební dobou v délce 4 roků. Stěžovateli byl uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb s výměrou denní sazby ve výši 4 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Spolu s tím soud prvního stupně stěžovateli uložil trest propadnutí v rozsudku blíže specifikovaných věcí. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných.
K odvolání stěžovatele i dalších obviněných Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem kuplířství podle §189 odst. 1, alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, jehož se dopustil způsobem blíže popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Za to byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků se zkušební dobou v délce 3 roků. Stěžovateli byl uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb s výměrou denní sazby ve výši 4 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Spolu s tím odvolací soud uložil stěžovateli trest propadnutí v rozsudku blíže specifikovaných věcí. Týmž rozsudkem městský soud rozhodl o vině a trestu dalších obviněných. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že v trestním řízení nevyplynul jediný důkaz, který by svědčil o tom, že stěžovatel řídil provoz domnělého privátu, v němž měly být poskytovány sexuální služby za úplatu. Závěry soudů o jeho vině jsou spekulace nemající oporu v důkazech. Stěžovatel rovněž namítl, že celé trestní řízení bylo v podstatě postaveno na odposleších, které však dle jeho názoru byly opatřeny a shromážděny v rozporu se zákonem. Stěžovatel rovněž zpochybnil hmotně právní posouzení jeho činností jako zločinu kuplířství. V té souvislosti také zmínil, že jednotlivé skutkové podstaty tohoto trestného činu se vyznačují značnou měrou neurčitosti, a doplnil, že se již nějakou dobu uvažuje o jeho úplném zrušení. Na důkaz toho stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil kopie různých článků publikovaných na internetu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti zevrubně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitky týkající se skutkového stavu zjištěného soudy a hodnocení důkazů, sluší se uvést, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též hodnocení svědeckých výpovědí a dalších v trestním řízení provedených důkazů. Jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Soudy v tomto směru zformulovaly své úvahy obšírně a dostatečně vysvětlily všechny souvislosti, které je nakonec vedly k vyslovení závěru o vině stěžovatele. Jak připomněl dovolací soud, podíl stěžovatele na páchání trestné činnosti vyplynul zejména z výpovědí spoluobviněných a z hovorů zachycených v provedených odposleších, jakož i z některých listinných důkazů (viz bod 52 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel nadto ve své nynější argumentaci z pořízených záznamů telekomunikačního provozu a protokolu o nich vybírá jen určité části, na nichž se snaží demonstrovat svou nevinu, avšak o jiných pro něj o poznání méně příznivých záznamech se již nezmiňuje (kupř. SMS zaslaná jedné ze spoluobviněných dne 12. 10. 2013 v souvislosti se zabráněním vstupu policie do předmětných prostor podniku).
Brojí-li stěžovatel proti příkazu k povolení odposlechu a záznamu o telekomunikačním provozu, Ústavní soud podotýká, že stěžovatel ve svém dovolání tuto námitku uvedl pouze ve velmi obecné poloze, na rozdíl od ústavní stížnosti. Nejvyšší soud poznamenal, že stěžovatel ani neupřesnil, jaké příkazy napadá, když pouze odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 304/2012. Tvrzený rozpor s trestním řádem přitom také nespecifikoval. Potud se dovolací soud s argumentací stěžovatele dle názoru Ústavního soudu patřičně vypořádal, v podrobnostech lze na odůvodnění Nejvyššího soudu zcela odkázat (viz body 57 a 58 napadeného usnesení). Tento deficit v dovolání stěžovatele má ovšem současně za následek to, že Ústavní soud nemůže přihlédnout k podrobně koncipovaným námitkám ohledně odposlechů, jestliže takové posouzení stěžovatel Nejvyššímu soudu pro obecnost a kusost svých námitek neumožnil, ačkoli Nejvyšší soud by je vzal - alespoň v rovině možného porušení práva na spravedlivý proces - v úvahu, jak na to ve svém usnesení sám upozornil. Zde je tedy třeba uzavřít, že stěžovatel dostatečně nevyužil procesní prostor, který se mu v dovolacím řízení k ochraně svých práv nabízel, pročež jsou jeho nynější podrobné výtky v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné.
Nejvyšší soud se též zaobíral výhradami stěžovatele směřujícími do hmotně právního posouzení skutku a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal. V té spojitosti vyložil, jakými znaky se vyznačuje organizovaná zločinecká skupina a připomněl ta pro věc významná skutková zjištění soudů, která je vedla k závěru o existenci takové organizované skupiny. Nejvyšší soud rovněž rozebral jednotlivé znaky příslušných skutkových podstat zločinu kuplířství a vysvětlil, proč je podřazení skutkových zjištění soudů pod tyto jednotlivé znaky z hlediska hmotného práva správné (body 54 - 56 napadeného usnesení). Stěžovatel v ústavní stížnosti zde toliko opakuje svoji dosavadní argumentaci a na vývody dovolacího soudu nijak nereaguje, navíc na nenaplnění znaků předmětných skutkových podstat zločinu kuplířství usuzuje z odlišného hodnocení skutkového stavu. Za této situace nemůže Ústavní soud rozumně dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatele.
Konečně ve vztahu k upozornění stěžovatele na diskusi o možné dekriminalizaci kuplířství Ústavní soud uvádí, že si je těchto debat vědom, nicméně dokud je daný trestný čin součástí právního řádu, nelze bez dalšího upustit od jeho stíhání. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že soudy, včetně Ústavního soudu, zásadně nemohou být tvůrci trestní politiky, a nemohou tak samy o sobě judikovat, že ten který trestný čin je dle jejich přesvědčení "překonaný". Je jen na zákonodárci, zda a jak bude reflektovat probíhající společenskou debatu o škodlivosti určitých jednání.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř
předseda senátu