ECLI:CZ:US:2019:1.US.3427.19.1
sp. zn. I. ÚS 3427/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti S. S., zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 742/6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 7. 2018 č. j. 44 Nc 4005/2018-92, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018 č. j. 13 Co 323/2018-99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019 č. j. 24 Cdo 235/2019-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v řízení o popření otcovství při rozhodování o námitce místní nepříslušnosti vznesené stěžovatelem (otcem), neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
Ze spisového materiálu vyplývá, že v posuzované věci Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne ze dne 6. 3. 2017 č. j. 0 P 29/2016-8 (mimo jiné) přenesl místní příslušnost na Obvodní soud pro Prahu 5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2017 č. j. 13 Co 271/2017-42 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že "místní příslušnost se nepřenáší".
Obvodní soud pro Prahu 6 poté usnesením ze dne 2. 10. 2017 č. j. 0 Nc 25004/2017-47, potvrzeným k odvolání stěžovatele usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2017 č. j. 13 Co 461/2017-59, vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil spis Obvodnímu soudu pro Prahu 5 jako soudu místně příslušnému. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 3. 2018. Podáním ze dne 29. 6. 2018 stěžovatel vznesl námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť měl za to, že místně příslušný je Obvodní soud pro Prahu 9, v jehož obvodu má nezletilá nově bydliště.
Obvodní soud napadeným usnesením zastavil řízení o námitce místní nepříslušnosti vznesené stěžovatelem, neboť o otázce místní nepříslušnosti bylo již v řízení pravomocně rozhodnuto. Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že námitka místní nepříslušnosti vznesená stěžovatelem se zamítá. Odvolací soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že místní příslušnost byla vyřešena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 10. 2017 č. j. 0 Nc 25004/2017-47, které nabylo právní moci dne 20. 3. 2018, je podle odvolacího soudu třeba každou další námitku místní nepříslušnosti považovat za opožděnou a tedy nedůvodnou. Za první úkon "v tomto směru" je totiž třeba považovat podání odvolání proti usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl ústavní stížnosti napadeným usnesením.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při rozhodování o námitce místní nepříslušnosti soudy "absolutně nereflektovaly pravidlo zákonného soudce, což určuje zákon". Podle stěžovatele byla věc nesprávně posouzena, neboť při posuzování námitky místní nepříslušnosti bylo soudem prvního stupně - podle konstatování odvolacího soudu - použito "nepřiléhavého procesního postupu". Za takové situace mělo dojít ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné a věc by měla být podle §221 odst. 1) písm. a) o. s. ř. vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aby o věci správně procesně rozhodl. Stěžovatel dále uvádí, že předběžné opatření o zákazu styku stěžovatele s nezletilou dcerou vydané Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 10. 4. 2017 č. j. 0 Nc 25004/2017-24 bylo vydáno místně nepříslušným soudem.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám (též z jeho usnesení sp. zn. III. ÚS 3234/2017, v němž odmítl návrh stěžovatele na zrušení rozhodnutí o nařízení předběžného opatření o zákazu styku stěžovatele s nezletilou dcerou), není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje pokračující polemika stěžovatele se závěrem soudů o posouzení námitky nepříslušnosti vznesené stěžovatelem jako opožděné.
Ústavní soud ověřil, že soud prvního stupně i soud odvolací se námitkou místní nepříslušnosti vznesenou stěžovatelem dostatečně zabývaly. Pokud jde o napadené usnesení dovolacího soudu (v petitu ústavní stížnosti označené č. j. 24 Cdo 323/2019 128; z jejího odůvodnění však vyplývá, že stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 235/2019-128), dovolací soud za právní otázku, která v jeho rozhodovací praxi nebyla ve všech souvislostech vyřešena, označil otázku, za jakých okolností lze posoudit námitku místní nepříslušnosti soudu vznesenou účastníkem řízení jako opožděnou. V této souvislosti zrekapituloval příslušnou právní úpravu a průběh řízení a konstatoval, že účastník řízení má právo uplatnit námitku při svém prvním procesním úkonu, který mu jako účastníku řízení náleží, adresovaném soudu buď z vlastní iniciativy, nebo na výzvu soudu.
Stěžovatel v řízení o popření otcovství zahájeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 podal dne 27. 3. 2017 odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 3. 2017 č. j. 0 P 29/2016-8 a poté též odvolání proti usnesení téhož soudu ze dne 2. 10.2017 č. j. 0 Nc 250004/2017-47. Dovolací soud konstatoval, že vznáší-li otec námitku místní nepříslušnosti opakovaně v podání ze dne 29. 6. 2018, nelze ji - jak správně dovodil i soud odvolací - posoudit jako včasně podanou s ohledem na dříve učiněné procesní úkony tohoto účastníka řízení (podání odvolání). Dovolací soud též poukázal na to, že na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že uvedené procesní úkony učinil vůči Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a nikoli vůči Obvodnímu soudu pro Prahu 5, kterému byla poté věc pravomocně postoupena jako místně příslušnému. Otázku, zda se jedná o první procesní úkon účastníka řízení je nutné posuzovat ve vztahu k samotnému řízení, které bylo v projednávané věci zahájeno návrhem matky doručeným soudu dne 1. 3. 2017, a nikoli ve vztahu ke "konkrétnímu" soudu, který věc projednává a rozhoduje.
Dovolací soud dále uvedl, že postup, jak má soud rozhodovat o námitce místní nepříslušnosti vznesené účastníkem řízení je stanoven v §105 odst. 4 o. s. ř. Z podnětu námitky lze vyslovit místní nepříslušnost pouze při kumulativním splnění dvou podmínek, a to její včasnosti a důvodnosti. S odkazem na svou judikaturu konstatoval, že není-li splněna kterákoliv z uvedených podmínek, soud námitku zamítne. Vzhledem k tomu, že otázka místní příslušnosti soudu byla v tomto řízení již vyřešena (na základě odvolání otce proti usnesení o vyslovení nepříslušnosti) a následná námitka místní nepříslušnosti byla podáním otce ze dne 29. 6. 2018 vznesena opožděně, byl soud povinen takovou námitku ve smyslu ustanovení §105 odst. 4 o. s. ř. zamítnout.
Dovolací soud srozumitelně objasnil i důvody, pro něž neshledal námitku stěžovatele, že odvolací soud měl poté, co "zjistil nesprávný procesní postup soudu prvého stupně", rozhodnutí zrušit pro "nepřezkoumatelnost" a věc vrátit soudu prvního stupně jako nedůvodnou.
Ústavní soud konstatuje, že závěru soudů, že námitku místní nepříslušnosti vznesenou stěžovatelem dne 29. 6. 2018 je třeba považovat za opožděnou a tedy nedůvodnou, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým a řádně odůvodněným závěrům soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud nadto připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, neboť to Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Pokud jde o (podpůrnou) námitku stěžovatele, že předběžné opatření o zákazu jeho styku s nezletilou dcerou bylo vydáno místně nepříslušným soudem, Ústavní soud uvádí, že tato námitka je v dané věci irelevantní, neboť ve vztahu k nařízení předběžného opatření stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, včetně ústavní stížnosti, a není tedy možné k takové námitce přihlížet.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu