ECLI:CZ:US:2019:1.US.3440.19.1
sp. zn. I. ÚS 3440/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ivana Navrátila, zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 7 Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2016 č. j. 49 Co 235/2016-92 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 7. 2016 č. j. 23 C 68/2015-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, čl. 95, odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stěžovatel odvozuje od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019 č. j. 21 Cdo 980/2019-122, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné, což Ústavní soud posoudil tak, že napadá i rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím soudu prvního stupně byla odmítnuta žaloba stěžovatele na náhradu škody vzniklé z pracovního úrazu s odůvodněním, že žaloba trpí vadami, pro které ji nelze projednat, a to ačkoliv byl stěžovatel usnesením soudu vyzván k doplnění svého podání. Krajský soud I. výrok soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby potvrdil a nákladový výrok II. zrušil a vrátil soudu k dalšímu řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019 č. j. 21 Cdo 980/2019-122 bylo dovolání odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje předchozí řízení a vyjadřuje přesvědčení, že žaloba byla schopna projednání, soud mohl pokračovat v řízení, provést důkazy navržené stěžovatelem a případně žalovaným a stěžovatel by pak v průběhu řízení mohl své nároky specifikovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že soudy se otázkou projednatelnosti žaloby dostatečně zabývaly, zvažovaly námitky stěžovatele (v podstatě shodné jako v ústavní stížnosti) a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Zejména zdůraznily, že stěžovatel přes výzvu a poučení soudu prvního stupně ani přibližně neuvedl peněžité částky, které požaduje z titulu jednotlivých samostatných nároků na náhradu škody zaplatit, což představuje takový nedostatek žaloby, pro který nelze v řízení pokračovat. K odstranění vad nedošlo ani v doplnění podání ze dne 12. 6. 2016 připojenému k odvolání, kdy stěžovatel nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti opětovně vyčíslil způsobem, ze kterého nevyplývá, jakou peněžitou částku na každém z těchto samostatných nároků požaduje. K opravě žaloby ve vyčíslení nároků na náhradu za bolest a náhradu za ztížení společenského uplatnění vůbec nepřistoupil. Dovolací soud při posuzování dovolání z hlediska jeho přípustnosti pak velmi podrobně zvažoval soulad rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu (zn. 21 Cdo 370/2002, 21 Cdo 3215/2014, 25 Cdo 1310/2003 21 Cdo 6073/2017) a objasnil rozdílnost projednávané věci od judikátu, na který poukazuje stěžovatel.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Jak bylo předesláno, Ústavnímu soudu však nepřísluší, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu znovu posuzoval náležitosti podání stěžovatele. Přijatým závěrům, podle nichž žaloba stěžovatele obsahovala podstatné vady, které bránily jejímu projednání, aniž byly k výzvě soudu ve stanovené lhůtě odstraněny, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud pro úplnost připomíná zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, která mj. vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu